Kopřivnické noviny č. 9/2004
ze dne 4. března 2004

K o p ř i v n i c e (dam) - Po Veselí nad Moravou má být Kopřivnice druhým městem, které bude mít šanci seznámit se s novým albovým počinem Pavla Žalmana Lohonky. Koncert plánovaný na středu 10. března do kinosálu bude totiž zároveň křestem CD.

V pořadí třináctá deska je pojmenována podle písně ‘Nápis na štítu domu’. Práce na jejím nahrávání probíhala na začátku roku v pražském studiu SONO, kde své úspěšné desky natáčí kapely jako Lucie či Kabát. Finální podoba desky, jejíž písničky budou hlavní náplní kopřivnického koncertu, byla hotová v polovině února a následovala jen výroba příslušného nákladu kopií. Vzhledem k nejistému termínu dodání je dokonce možné, že si album svou světovou premiéru odbude až v Kopřivnici.

Žalman, který se na českém folkovém nebi pohybuje již třicet let, původně hrál se skupinou Minnesengři, ale v roce 1982 založil vlastní projekt Žalman a spol. Kromě řady folkových písní působí i na poli literatury. Kromě písniček pro svůj autorský projekt Žalman skládá také pro Jaroslava Lenka, Vlastu Redla, Slávka Janouška či Věru Martinovou. Také baskytarista a klávesista Žalmanovy doprovodné kapely Petr Novotný má literární sklony a nedávno vydal knížku fejetonů. Kromě působení v Žalman a spol. navíc příležitostně spolupracuje i s jinými kapelami a alternativním divadlem Buchty a loutky. Kytaru, mandolínu a také foukací harmoniku v kapele obsluhuje Jan Brož, který kromě hraní se Žalmanem také skládá pro vlastní skupinu Devítka. Kvarteto pražských muzikantů uzavírá zpěvačka a flétnistka Jindřiška Petráková - Brožová.

Začátek koncertu Žalmanovy hudby, která je typická svou romantickou poetikou, je plánován na půl osmou večer.

K o p ř i v n i c e (dam) - Meditativní obrazy malujícího kněze Stanislava Weigela budou od soboty k vidění v kopřivnickém Katolickém domě. Autor pocházející z Hranic na Moravě je sice původním vzděláním technik, ale malování se věnuje už velmi dlouhou dobu.

Malovat začínal pod vlivem přátelství s proslulým Janem Zrzavým. Osvojil si jeho techniku i umělecký směr poetického symbolismu. V námětech Weigelových děl je jasně patrná křesťanská inspirace.

Vernisáž výstavy, která potrvá do 18. března, zpestří diafonický program Krása stvoření, jehož autorem je rovněž Weigel.

K o p ř i v n i c e (dam) - O sto dvacet diváků méně než v loňském roce si letos našlo cestu na kopřivnická představení putovní filmové přehlídky Projekt 100, ani tak ale nejde podle vedoucí kina Radky Korené hovořit o neúspěchu. „Průměrná návštěvnost jednotlivých představení byla s loňským rokem srovnatelná, ale chyběl nám podobně silný titul, jakým byl vloni beznadějně vyprodaný Formanův Amadeus,“ tvrdí šéfka Pulsu. Celkem letos na Projekt 100 přišlo 351 diváků. Vůbec nejúspěšnější byl poslední uváděný titul Casablanca, která měla s padesáti devíti diváky jen malý náskok před ruským snímkem Návrat. Naopak největším propadákem byl japonský Příběh z Tokia, na který se přišlo podívat jen 15 lidí. Výsledky v kopřivnickém kině jsou zhruba srovnatelné s návštěvností v jiných městech republiky. Letošním desátým ročníkem měl původně Projekt 100 také definitivně skončit, nakonec ale zřejmě tradice putovních filmových přehlídek pod tímto názvem přece jen zůstane zachována. „Jak bude za rok Projekt 100 vypadat, je zatím předčasné hádat, ale jisté je, že jej diváci v Kopřivnici znovu uvidí,“ potvrdila Korená. Navíc ještě letos na podzim čeká na ty nedočkavější Projekt 100: 10 a půl, což bude průřezová kolekce deseti nejúspěšnějších evropských snímků ze všech desíti ročníků přehlídky.

K o p ř i v n i c e (dam) - Kopřivnická Nora se minulý pátek stala předposlední zastávkou na krátkém koncertním turné kapely Sunshine v České republice. Kapela, která dobře bavila asi dvě stovky návštěvníků klubu, totiž hned nato vyrazila hrát do několika západoevropských měst a následně se vracejí do USA, kde finišují práce na jejich nové desce.

Právě energií a mnoha muzikantskými nápady nabitá hudba, která zazněla na kopřivnickém koncertě, je z větší části obsahem alba nazvaného Moonshower and Razorbades. „Deska je teď už vlastně hotová. Vloni na začátku září jsme jeli na čtrnáctidenní turné po Japonsku a rovnou odtamtud jsme odlétali do Los Angeles, kde jsme tři týdny dopisovali písničky na desku. Následně jsme ji s různými přestávkami asi pět měsíců nahrávali. Před týdnem se to všechno domíchalo a teď se dělají už jen kosmetické úpravy. Není třeba ještě rozhodnuto o pořadí skladeb a podobně,“ shrnul historii vzniku cédéčka charizmatický frontman kapely Kay Buriánek. Deska vyjde v celosvětovém nákladu někdy začátkem léta a mělo by ji doprovázet vše, co je běžné u desek kapel zvučných jmen. Připravují se videoklipy, rozsáhlé mediální kampaně a v neposlední řadě také koncertní turné. „Jsme především koncertní kapela, součástí toho je i velká šňůra. Už na konci března začínáme v L. A. s prvními koncerty a v květnu pak pojedeme celou Ameriku,“ shrnuje plány na nejbližší období Kay.

Sunshine se během poměrně krátké doby dokázali na poli showbusinessu vypracovat dál než jakákoliv jiná česká kapela před nimi. Nejenže v zahraničí koncertuje daleko častěji než v tuzemsku, ale také tam úspěšně prodává své desky. Koncertovat ve světě a u nás se však podle Kaye příliš neliší, rozdíl je snad jen příprava a propagace akcí. „Některé aspekty jsou identické na celém světě. Vždycky záleží na tom, v jakém klubu a pro jaké publikum hrajeme, národnost nebo stát nejsou vůbec důležité. Mohou být koncerty, které jsou euforicky dobré, ale taky můžou být úplně chladné a platí to stejně tady jako v Grónsku, Americe a kdekoliv jinde. Jde o to, jak dalece jsou lidi připravení se bavit a jak dalece jsou obeznámení s tím, na co jdou. Stává se, že na koncertě jsou lidi, kteří nemají tušení, co kapela hraje,“ vysvětlil zpěvák a kytarista.

T ř i n e c (dam) - Na parketu, kde se rozhodovalo o titulu mistra republiky ve standardních tancích, se minulou sobotu představila kopřivnická recesistická skupina Direkt, s. m. o. Stejně jako v případě loňské taneční soutěže Tatra tady kopřivničtí tanečníci předvedli svou verzi Labutího jezera. Úspěšné vystoupení před špičkami tuzemského tanečního sportu hodnotí členové Direktu jako svůj dosavadní umělecký vrchol. Vystoupení v Třinci bylo pro Direkt přelomové také v tom, že vůbec poprvé se tato Společnost s myšlením omezeným rozrostla také o dámskou sekci.

K o p ř i v n i c e (dam) - Tentokrát bez doprovodného programu proběhne ve středu 10. března Den Tibetu. Kolem půl páté odpoledne vyrazí od Nora Café Zvonkový pochod s tibetskou vlajkou. Po průvodu městem nebude v Noře připraven žádný další program. „Vzhledem k tomu, že výročí vychází přesně doprostřed týdne, nebylo by vhodné Den Tibetu posouvat a zároveň ve středu nemá smysl organizovat žádné doprovodné akce,“ tvrdí Lukáš Lešinský z pořádajícího klubu. Solidaritu Tibetu, který je násilně ovládán Čínou, vyjádří letos také kopřivnická radnice, která je jednou ze 191 českých radnic, které se rozhodly vyvěsit jeho vlajku.

K o p ř i v n i c e (dam) - Pravděpodobně především pokračování úspěšné komediální série o Básnících bude tento promítací týden plnit sedadla v kině Puls. Kdo ale před českou komedií dá přednost americkému psychologickému dramatu, bude mít také možnost. Komedie Jak básníci neztrácejí naději se bude hrát ode dneška až do úterý vždy od osmnácti hodin, pouze v pondělí 8. března přibude ještě večerní představení. Po dvaceti čtyřech letech od prvních básníků se na plátno opět vrací Štěpán Šafránek (Pavel Kříž) a jeho kamarád Kendy (David Matásek). Zase o něco zestárli, ale jinak se toho moc nezměnilo. Štěpán ve filmu opět změní nejen zaměstnání, ale také vystřídá další ženu. Tentokrát to bude zrzečka Anička (Michaela Badinková). V poměrně mdlém příběhu se divák setká s řadou dobře známých figur. Sestra Tonička (Jana Hlaváčová), Písařík (Pavel Zedníček,) dr. Sahulák (Tomáš Töpfer) nebo Vendulka - utěšitelka (Eva Jeníčková) se ve filmu mihnou v rolích různé velikosti. Režisér Dušan Klein pentalogií vytvořil bezkonkurenčně nejdelší sérii v historii českého filmu. Její zatím poslední dějství sice neurazí, ale také stejně jako jedenáct let starý předcházející díl zdaleka nedosahuje kvalit původní trojice.

Americké drama 21 gramů bude na programu každý večer až do neděle. Název snímku vychází z informace, že lidské tělo v okamžiku smrti ztrácí 21 gramů ze své původní váhy, o smrti a touze žít je koneckonců celý film. V poměrně komplikovaném příběhu se shodou osudových okolností setkávají lidé, kteří o sobě předtím neměli ani tušení. Profesor matematiky trpící těžkou srdeční chorobou chtěl jen poděkovat mladé vdově, jejíž mrtvý manžel se stál dárcem orgánu, který mu prodloužil život. Netuší, že toto setkání se mu stane osudným a ona jej bude žádat, aby vykonal pomstu na bývalém vězni, který v jednom jediném okamžiku zabil na křižovatce nejen jejího manžela, ale také jejich dvě dcerky. Autorem snímku je mexický režisér Alejandro González Iňárritu, který se prosadil svým debutem Amores perros. Také jeho druhý snímek je vysoce hodnocen, a to i díky hereckým výkonům Benicia Del Tora a Seana Penna.

K o p ř i v n i c e (dam) - Výstava, kterou vloni v Technickém muzeu u příležitosti svých padesátin otevřel designér Jiří Španihel, se stala inspirací pro kopřivnického fotografa Milana Bureše. Také on výstavou otevřenou v závěru minulého týdne v carshowroomu Technického muzea oslavuje stejné výročí.

Za tu dobu, co fotím, mám několik tisíc negativů. Takže výběr byl opravdu náročný. Dělal jsem ho sám a vybíral jsem především fotky, které mi i po té době zůstaly v paměti, nezapadly a které v sobě mají kromě výtvarné hodnoty i nějaké sdělení. To samozřejmě neplatí u všech. Jsou tady samozřejmě i snímky vysloveně výtvarné, ale většinou jsem se snažil vybrat spíš ty, které mají nějakou hlubší myšlenku.

I mezi novějšími fotografiemi jsou takové, na kterých jsou lidé. Ale jsou tam zpravidla v méně významné pozici, nejsou v centru obrazu, jsou někde na okraji, nebo je to jen část člověka a nedá se o něm říct, že by byl hlavním motivem. V polovině osmdesátých let jsem dělal rozsáhlý soubor nazvaný Záznamy o lidech a tam ten člověk byl skutečně dominantní. Postupem času jsem ale lidi vědomě vytěsňoval dál a dál. Víc než rysů člověka a jeho výrazu jsem si začal všímat jeho souvislosti s architekturou, krajinou. Je to přirozený vývoj tvorby. Stále se dostávám k většímu zjednodušování.

Ateliérové fotografie jsem si užil dost při studiu na Institutu tvůrčí fotografie a na FAMU, ale nějak moc mě to neoslovilo. Vím, že se dají dělat velmi pěkné věci, spousta autorů tvoří jen tímto způsobem. Vymýšlejí různá zátiší, nasvěcují je a podobně, hodně si s každým snímkem hrají. Pro mě fotoaparát je taky hodně o relaxaci, takže se s ním snažím dostat i ven. Možná proto dělám nejčastěji exteriérové fotografie.

Nejčastěji mám nějakou představu a pak hledám, kde ji realizovat. Nejlépe se mi vždycky fotí tam, kde to neznám. Člověk si okamžitě začne všímat věcí, které kdyby potkával denně, ani nezaregistruje. V cizím prostředí se náměty vybírají snadněji. Fotoaparát u sebe taky nemám pořád a občas si někde všimnu něčeho, co mě zaujme, a pak se mi to někde v jiné souvislosti vybaví, z takových věcí lze čerpat. Že bych si ale obrázek přímo utvořil v hlavě a pak se ho snažil realizovat, tak to nedělám. Konceptuální fotografie je sice zajímavá, ale také velmi pracná a hodně vymyšlená. Ty fotky se mi líbí, ale to, že bych si záběry nějak intenzivně aranžoval a připravoval, to není moje cesta. Já jsem spíš fotograf okamžiku. Těžko se to popisuje. Člověk se prostě dívá přes hledáček a zmáčkne to ve chvíli, kdy to na něj nějak příjemně působí.

Velká většina vystavených fotek je černobílá, je to proto, že černobíle jste toho nafotil více?

Je to jeden z důvodů. Ale černobíle fotím i dnes. Barevně jsem začal fotografovat až v polovině devadesátých let, ale ani dneska nefotím jen barevně. Černobílá fotografie má své kouzlo. Na některých fotografiích je barevnost problém zvládnout a černobílá má blíž ke zjednodušování.

Digitální fotografie je přirozený posun. Přináší určité zjednodušení, ale stále existují ortodoxní fotografové, kteří nedají ránu bez toho, aby fotku vytáhli z vývojky. Klasická fotografie určitě nezanikne. Každopádně já na digitalizaci nevidím nic špatného. Bránit se tomu nemá smysl. Častou výtkou je, že rozlišení digitálních fotoaparátů stále nedosahuje obrazové kvality kinofilmu, ale pokud se z toho nedělají opravdu velké zvětšeniny, tak nikdo nepozná rozdíl. Digitalizace přináší fotografovi daleko větší komfort a úsporu času. Nepovažuji to za nějaké ničení fotografie.

Vzpomínám, že jsem našel nějaký starý fotoaparát a vyzkoušel jsem si ho. Dodnes si pamatuji, jak jsem se zavřel do fotokomory a viděl, jak začal vystupovat obrázek ve vývojce. To bylo něco tak magického, že to mám před očima dodnes. Prostě mi to učarovalo, focení se mi stalo celoživotním koníčkem.