Kopřivnické noviny č. 3/2004
ze dne 22. ledna 2004

K o p ř i v n i c e (dam) - Poslední lednovou středu potěší program kopřivnického kulturního domu vyznavače folkové muziky. Od půl osmé bude totiž v kinosále koncertovat Karel Plíhal. Písničkář, který je na tuzemské scéně nezaměnitelným pojmem, v Kopřivnici uvede sólový recitál složený jak ze starších, v mnoha případech už zlidovělých písniček, tak z absolutních novinek. Na kopřivnickém vystoupení proto zazní také skladby z připravovaného alba Nebe počká s písněmi básníka a bluesmana Josefa Kainara.

Skladatel, textař, kytarista, klávesista, zpěvák, aranžér, ale také básník či hudební režisér Karel Plíhal se narodil 23. srpna 1958 v Přerově. Vystudoval strojní průmyslovku a ve svém životě vystřídal několik zaměstnání včetně obligátního topiče. Ke kytaře se poprvé dostal v patnácti letech, kdy byl nástroj zakoupen z bolestného za zlomenou nohu jeho sestry. Čistý samouk se inspiroval v hudbě Osvobozeného divadla i Semaforu stejně jako u Beatles, Jethro Tull či Pink Floyd. Plíhalova hudba přitom rozhodně není žádným plagiátem a je zcela originální. Přes svou dominující čistotu a jednoduchost mají Plíhalovy skladby propracovanou melodikou a posluchače překvapí mnoho efektních změn. Autor ale zná jejich míru a tíhne ke komornímu vyznění, přitom sám sebe jako nestudovaného kytaristu nijak nešetří a píše mnohdy velmi složité party. Samostatnou kapitolou jsou pak chytré a poetické Plíhalovy texty. Úspěšně nachází zajímavé rýmy a slovní spojení, tematikou má blízko k pohádkám, bajkám, ale i svým osobitým způsobem komentuje také naši každodenní současnost. Kromě samotných písňových textů Plíhal využívá své nevšední imaginace také při psaní kratičkých milých a vtipných básní. Písničkářův pěvecký projev stejně jako celkové vystupování na pódiu působí neuměle a nejistě. I když možná po letech strávených na profesionálních pódiích jde částečně o stylizaci, jeho písničkám plachý Plíhalův pěvecký styl rozhodně sluší.

Ještě než začal vystupovat sám, prošel amatérskými skupinami Hučka, Falešní hráči a Plíharmonyje. Sólově začal hrát v roce 1983. V letech 1985 - 1993 ho doprovázel Emil Pospíšil, od roku 1995 hrál s Petrem Freundem. Karel Plíhal je společně se svým přítelem Jaromírem Nohavicou považován za absolutní špičku našeho folku, o čem svědčí také zájem publika. Olomoucký muzikant je několikanásobným držitelem Porty a dalších ocenění, složil hudbu k mnoha inscenacím, příležitostně zhudebňuje básně, režíroval nahrávání alb Nohavici, Petra Fialy, bratří Ebenů či Bokomary. Sám má na svém kontě šest alb a na sedmou desku, která měla světlo světa spatřit už v roce 2002, se stále ještě čeká. Začátek koncertu je plánován na půl osmou večer.

Taneční muzika bude zítra znít kopřivnickou Norou. Na akci Mustek sound system si budou moci návštěvníci vybrat ze dvou samostatných miniscén. Jedna bude přímo v klubu a druhá v přilehlém hudebním sále. Na jedné se bude hrát tekno v podání již zmíněného Mustek sound systemu a na druhém se budou moci lidé oddávat žánrové odnoži nazvané psytrance v podání DJ’s Shpacka, Bosche a Aika sdružených pod titulem Planet Blue. V sobotu vystřídá tanec v Nora Café poslechová diskotéka Systém stehenního splynutí.

Vyznavači folku se silnou inspirací folklorem si přijdou na své zítra večer v novojičínském kině ARTeFAKT. Od osmi hodin tam bude koncertovat Tomáš Kočko a jeho Orchestr. Frýdecko-místecký Kočko vstoupil velmi úspěšně na hudební scénu svým recitálem inspirovaným poezií Ladislava Nesdařila a také albem s písněmi obsahujícími zbojnickou poetiku legendy o Ondrášovi. Tomáš Kočko je nejen nadaným hudebníkem a folkovým autorem, věnuje se rovněž operní režii a dalším uměleckým disciplínám.

K o p ř i v n i c e (dam) - Zklidňující atmosféra indického duchovního světa zavládla přesně před týdnem v hudebním sále kulturního domu. Právě tento prostor totiž bezmála dvě hodiny naplňovaly vibrace indických manter a duchovních písní. Východní hudební tradici přijeli místnímu publiku předvést členové skupiny ašarmu Střílky. Nejen nástrojové obsazení, ve kterém nechyběla ani typicky evropská akustická kytara, ale i celkové pojetí hudby se ne zcela přesně shoduje s indickým originálem. „My Evropané, přestože kulturu Indie studujeme a jezdíme za ní, nikdy nebudeme zpívat stejně jako Indové, to prostě není možné. Jejich zpěv má vždy zcela jiný náboj,“ tvrdí kopřivnický jogín Luděk Zanáška, který každou z uváděných písní a manter uvedl krátkým komentářem s vysvětlením jejího obsahu a účelu. Jeden z hlavních rozdílů evropské muziky a indické duchovní hudby je podle Zanášky v tom, že západní umělec do svého díla vkládá třeba i svou vnitřní rozervanost, zatímco Ind vychází vždy z hlubokého vnitřního míru.

Akce podobného charakteru místní Jóga v denním životě pořádá v nepravidelných intervalech zhruba dvakrát ročně. Podle Zanášky je to nejen oživení pro místní vyznavače jógy, ale také možnost upozornit na její existenci širší veřejnost.

Š t r a m b e r k (dam) - Ještě do příští neděle je možné ve štramberském Muzeu Zdeňka Buriana zhlédnout výstavu výtvarných prací tamních dětí.

„Na této každoročně se opakující výstavě jsou k vidění práce dětí z našich mateřských škol, základní školy, zdejšího domu dětí a mládeže a štramberské pobočky ZUŠ Zdeňka Buriana,“ prozradila Věra Michnová ze štramberské radnice. Výstava, která hýří nepřeberným množstvím techniky a použitých materiálů a na níž je k vidění vše od kresby přes malbu a keramiku až po rukodělné výrobky, vyplňuje turisticky méně atraktivní období, než se do prostor vrátí expozice věnovaná akademickému malíři Zdeňku Burianovi.

V únoru vystřídají dětské práce grafiky Martine Dragon a obrazy všestranného ostravského umělce Jaroslava Němce.

P r a h a (dam) - Na půdě pražského Paláce Akropolis před zhruba třistahlavým publikem pokřtila kopřivnická kapela Nierika svůj albový debut Hydroponicum. Zhruba čtyřicetiminutová deska se sedmi skladbami měla vyjít už o několik měsíců dříve, ale díky produkčním komplikacím nakonec světlo světa spatřila až v polovině prosince a na den přesně o měsíc později byla také pokřtěna. „Bylo to hodně příjemné. Spontánní. Publikum bylo vynikající. Chtěli jsme desku pokřtít v podobném duchu. Moc se nám líbila taky kapela Abuse, která hrála před námi,“ zhodnotil koncert bubeník a zpěvák Nieriky Tomáš Neuwerth.

Přestože to nebylo záměrem kapely, byl křest v Akropoli možností, jak na svou hudbu přilákat ještě větší pozornost. „Poslali jsme pozvánky spoustě odborníků přes hudbu z rádií a hudebních časopisů, přišla se podívat také spousta muzikantů. Nestává se často, že by tihle lidé na podobná pozvání reagovali,“ pochvaloval si produkční Víťa Váňa. Nierika již v Praze rozhodně není neznámým pojmem, nejen proto, že v metropoli nekoncertovala poprvé, ale své udělal i fakt, že její muzika poměrně často zní na vlnách tamního Radia 1. „Strašně si pomoci našich známých tady v Praze vážíme. Je to všechno o to příjemnější, že jsme nikoho nemuseli přesvědčovat nebo přemlouvat. Přicházejí za námi a nabízeli spolupráci,“ potvrdil druhý zakládající člen kapely Michal Burget.

Vstupu desky Hydroponicum do života tak kromě Jana P. Muchowa, který byl společně se Sifonem z EOTC kmotrem cédéčka, přihlížela také kompletní sestava Tatabojs nebo kytarista a skladatel Michal Pavlíček, který prý na koncert vyrazil díky doporučení známých. „Je mi to v něčem velmi sympatické, ale něco se mi taky tak úplně nezdálo. Rozhodně je to ale hodně zajímavé a celkově se mi to líbilo,“ zhodnotil Pavlíček zhruba hodinovou produkci Nieriky. Také další posluchači nešetřili chválou. Muchow Nieriku označil za ’dospělou’ kapelu s ’dospělou’ deskou, která je příjemným osvěžením tuzemské scény. „Počet prodaných desek není v Čechách měřítko úspěchu. Navíc lidi, kteří poslouchají tento styl, poměrně hodně vypalují. Nierika je kapela, která se rozhodně nepotřebuje obehrávat po klubech a měla by sahat výš,“ reagoval uznávaný producent Muchow na otázku, jaké možnosti má muzika Nieriky na trhu.

Samotná Nierika vznikla zhruba před dvěma lety v nahrávacím studiu, které si po návratu z ciziny zřídili Tomáš Neuwerth a Michal Burget (oba členové formace Údery údy). „Začali jsme na počítači tvořit první základy našich písniček. A v momentě, kdy byly hotové elektronické základy, jsme si řekli, že nám v tom chybí ženský hlas,“ vzpomenul začátky kapely Michal Burget. Záhy tak do skupiny přichází zpěvačka Monika Lohrerová následovaná kytaristou Zbyňkem Machetanzem a basákem Vladimírem Schwarzem. Podíl na konečné podobě muziky Nieriky má také producent Dušan Neuwerth, jeho rady prý pomohly vyniknout některým drobným, ale přesto důležitým detailům.

„Podařilo se dát dohromady partu lidí, kteří muziku cítí stejně nebo hodně podobně,“ pochvaloval si Neuwerth. Koncertovat kapela začala vloni a vůbec poprvé se předvedla na Dvorku no.3 ve Velkých Albrechticích. Následovala letní šňůra festivalů a až v listopadu se kapela předvedla také doma v Noře.

„Čekali jsme na vhodný termín a taky jsme nechtěli v Kopřivnici nic zkoušet, ale přijít s hotovou věcí,“ vysvětlil otálení Tomáš Neuwerth. Také album Hydroponicum mohlo díky vlastnímu studiovému zázemí vznikat nenásilně a v pohodě během roku a půl. Nakonec bylo na desku vybráno celkem sedm písniček tvořících kompaktní celek.

„Dá se říct, že tou deskou Nierika uzavírá první kapitolu své existence. Máme rozdělané i další písničky, ale ty už patří jinam a bude se na nich ještě pracovat,“ komentoval výběr skladeb Burget. Přestože první cédéčko je na světě teprve měsíc, kapela už se intenzivně zabývá myšlenkami na jeho následovníka. „Další album bude vypadat možná trošku jinak, ale pořád to bude Nierika. Písničky dostanou asi jiný háv, hlavně proto, že už od začátku se na nich podílejí všichni členové kapely a nejen my dva s Michalem. Je to víc kolektivní dílo. Chceme, aby každý nosil své nápady a kapela žila,“ nechal se slyšet Tomáš Neuwerth.

Pražský křest alba Hydroponicum možná nebyl jediný. Podle Tomáše Neuwertha je možné, že se koncertu a symbolického představení nové desky dočká také místní publikum, i když hlavní část energie bude kapela věnovat nahrávání nových písniček.

K o p ř i v n i c e (dam) - Až v pátek tentokrát odstartuje další promítací cyklus kina Puls, přesto program divákům nabídne celkem tři tituly z běžné distribuce a také klubové představení. Vše zahájí zítra odpoledne dánská komedie Starý, nový, půjčený a modrý. Český distribuční název této komedie natočené podle pravidel Minifestu Dogma 95 vychází z dánského zvyku, podle kterého si má každá nevěsta stojící o šťastné manželství vzít k oltáři něco starého, nového, půjčeného a modrého. Sympatická Katrine se má vdávat za dva dny a přípravy na svatbu s jejím vyvoleným Jonasem vrcholí. Do tohoto shonu se pak jako blesk z čistého nebe snese bývalý přítel nevěstiny sestry Thomsen, který dva roky žil někde v Africe. Asi právě jeho příjezd byl tím, co dokonale zamotalo osudy všech zúčastněných a ze kterého režisérka Natasha Arthyová těží řadu vtipných situací. Jedním z hlavních pozitiv filmu, který má občas i muzikálový nádech, je výkon Björna Kjellmana v roli Švéda Thomsena. Právě on si na letošním karlovarském festivalu získal sympatie porotců a cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Dánskou komedii je možné v Pulsu vidět zítra odpoledne i večer a v sobotu od dvaceti hodin.

Sobotní, nedělní a pondělní večer bude v kině patřit kriminálnímu psychodramatu Tajemná řeka. Populární drsňák Clint Eastwood se opět představuje v roli režiséra s poněkud sladkobolnými sklony. Příběh filmu vychází z románu Dennise Lehanea a jeho hlavními aktéry jsou Jimmy Markum, Dave Boyle a Sean Devine. Všichni poměrně spokojeně vyrůstali v dělnické čtvrti Bostonu až do chvíle, kdy Davea unesl a čtyři dny znásilňoval pedofilní zločinec. Po čtvrt století všechny tři svádí osud znovu dohromady, když Sean přijede do rodné čtvrti vyšetřovat brutální vraždu dívky, která je shodou okolností Jimmyho dcerou, a neurotický Dave byl jedním z posledních, kdo ji viděl živou, a tím pádem spadá do okruhu hlavních podezřelých. Kdo by čekal ve filmu drsnou akci, určitě by se přepočítal. V Tajemné řece se toho sice stane poměrně hodně, ale o většině událostí se divák dozví pouze z vyprávění herců. Výkony Seana Penna, Kevina Bacona a zvláště Tima Robbinse jsou kritiky hodnoceny velmi vysoko a Eastwoodův snímek je považován za jednoho z kandidátů na úspěch v letošním oscarovém klání.

Nedělní a pondělní odpoledne je možné v Pulsu strávit sledováním francouzské komedie Chouchou - Miláček Paříže. Přestože film ve francouzsky mluvících zemích zaznamenal velký úspěch, kritici z něj příliš nadšeni nejsou. Známý televizní komik Gad Elmaleh si ve filmu zahraje mladého cizince, který se ocitne v Paříži, kde nejen objeví své pravé já, vybuduje kariéru v klubu Apokalypsa, ale také najde muže svých snů.

V úterý 27. ledna vyvrcholí v Pulsu pocta Františku Vláčilovi. Odpoledne pro seniory a večer pro členy Filmového klubu bude promítán ojedinělý hraný dokument s Jiřím Kodetem nazvaný Sentiment.