Kopřivnické noviny č. 13/2002
ze dne 4. dubna 2002

K o p ř i v n i c e (dam) - Dvojkoncert písničkářky Evy Henychové a předního českého šansoniéra Igora Šeba je v kulturním domě připraven na úterní večer devátého dubna. Oba interpreti posluchačům předvedou samostatný program, v závěru však možná budou i spolupracovat. „Byl bych velmi rád, kdyby alespoň jednu dvě písně zazpívali společně,“ nechal se slyšet dramaturg kulturního domu Jiří Cachnín.

Šebo ani Henychová nebudou vystupovat v Kopřivnici poprvé. Zatímco pražského zpěváka bylo možno ve městě slyšet před lety, mladá zpěvačka a kytaristka se vrací v poměrně krátké době již poněkolikáté.

Eva Henychová není jen interpretkou, ale zároveň i autorkou všech svých písní. Poprvé se dotkla umění v jedenácti letech, kdy si zahrála jednu z hlavních rolí v televizním seriálu „My holky z městečka“. Kariéra herečky ji však nechala chladnou, stále více se věnovala kytaře, zpěvu, poezii a začala psát první vlastní písně. Již během studia konzervatoře vydala své první dvě CD, ’Svítání’ a ’Za stěnou z papíru’. Písničkářka, jejíž tvorba balancuje na pomezí folku a šansonu, neuvěřitelně pilně vystupuje. Jen za minulý rok absolvovala přes dvě stovky koncertů. Hrála třeba také pro české jednotky SFOR v Bosně a Chorvatsku či pro krajany v Moldávii, Polsku a na Ukrajině.

Zpěvák Igor Šebo je znám možná více za hranicemi než u nás. Právě v cizině posluchači oceňují jeho nevšední interpretační um spojený s osobitým šarmem a přirozenou komediálností. Igor Šebo má na kontě také spolupráci s mnoha dalšími umělci jako třeba společný pořad s Miroslavem Horníčkem. Do Kopřivnice Šebo přijede společně s vynikajícím klavíristou Jiřím Toufarem.

K o p ř i v n i c e (dam) - Příznivci typicky francouzského situačního humoru by jistě neměli ve středu desátého dubna chybět v hledišti velkého sálu kulturního domu. Především jim je totiž určena hra Marca Camolettiho Na správné adrese.

Autor před zraky diváků zaplétá příběh, na jehož začátku stárnoucí varietní umělkyně Georgette pronajímá ve svém pařížském bytě pokoje. Pod jednou střechou s ní tedy bydlí klavíristka Jeanine, malířka Jacqueline a služebná Marie - Louisa. Každá z obyvatelek bytu má vlastní a zcela rozdílné představy o tom, jak by měl život v jejich společném obydlí vypadat. Nakonec se každá z žen rozhodne bez vědomí ostatních radikálně změnit svůj život, a to prostřednictvím inzerátu uveřejněného v novinách.

Bytná hledá nové nájemníky, pianistka žáka, malířka model pro svůj obraz Spartaka a služebná by se ráda vdávala. Čtveřice mužů, kteří na inzeráty zareagují, se brzy objeví, ovšem na adresu z inzerátu dorazí vždy ve chvíli, kdy autorka toho jejich není doma. Kolotoč nedorozumění a záměn navíc podporuje zkratkovité znění inzerátů. Situace mužů, kteří přišli v reakci na inzerát a místo toho, co čekají, jsou po nich vyžadovány, nebo naopak jsou jim nabízeny naprosto nečekané věci, jsou zdrojem situačního humoru a nepřeberného množství gagů a vtipných dialogů.

Ve Francii velmi populární hru do češtiny přeložil Jaromír Janeček a pro divadelní společnost Háta ji vloni nastudovala režisérka Marie Lorencová.

Jak už je u agenturních představení připravených především pro zájezdy zvykem, na jevišti se objeví celá řada známých herců. V roli bytné Georgette se představí Marcela Nohýnková. Malířku Jacqueline hraje Lucie Zedníčková, klavíristku Ivana Anderlová a služebnou Marii - Louisu Lucie Svobodová. Jejich mužskými protějšky budou Daniel Rous, Zdeněk Mahdal, Pavel Vondra a Martin Sobotka.

Představení začíná tradičně o půl osmé večer.

K o p ř i v n i c e (dam) - Všichni zájemci, toužící osvojit si umění malování na hedvábí, mají možnost zvládnout tuto atraktivní techniku v rámci kurzů, které pro dospělé zájemce pořádá místní dům dětí. Jeden kurz je připraven na zítřejší odpoledne, druhý proběhne v sobotu ráno.

K o p ř i v n i c e (dam) - Divadelní odpoledne v režii jednoho jediného souboru bylo na Zelený čtvrtek k vidění v kopřivnickém domě dětí a mládeže. Studentský divadelní soubor Arnošt před plným sálem odehrál v podstatě celý svůj současný repertoár.

„Divadelní sál byl plný. Bylo tady asi devadesát diváků a všichni vydrželi na všechna tři představení,“ pochvaloval si vedoucí divadelníků v DDM Dan Brchel. Podle jeho slov je to zatím největší návštěvnost divadelního představení od přehlídky Kopřivnická bedna.

Divadelní soubor Arnošt nejprve vystoupil se svým největším hitem, komedií Žloutkový nářez. Následovala autorská hříčka Mezi námi a dezertem byla úplná novinka nazvaná Agenti. „To byla v podstatě jevištní improvizace,“ prozradil Brchel. Zítra a v sobotu budou herci souboru Arnošt vystupovat ve Valašském Meziříčí na přehlídce malých jevištních forem.

K o p ř i v n i c e (dam) - Recesní akce, jejíž historie se začala psát počínaje loňským prvním ročníkem, Norácký nezávislý technoples ovládne zítra večer CO kryt pod kulturním domem. „Stejně jako vloni mají i letos všichni, kdo přijdou v maškarních kostýmech a stříbrných skafandrech, vstup zdarma,“ láká na akci, kde budou hrát především místní DJ’s, šéf klubu Nora Víťa Váňa.

K o p ř i v n i c e (dam) - Jen několik málo hodin zdobila chodbu ke kinu neporušená velikonoční výstava místních mateřských škol. Hned během prvního dne po instalaci se totiž expozice stala terčem nenechavců. „Už v úterý ze stolů a výstavních panelů zmizely veškeré perníčky a vajíčka uvařená natvrdo. Na záchodech jsme našli jen drobky a skořápky od vajec,“ řekl ředitel kulturního domu Lubomír Sazovský. Zlodějíčci však podle jeho slov nezůstali jen u potravin. Postupně začaly mizet také velikonoční kraslice a další dětské výrobky. „Chtěl bych poděkovat všem těm, kdo nejenže zkazili jednu z nejhezčích velikonočních výstav, ale také ublížili dětem, které se chtěly pochlubit svými výrobky rodičům a na výstavě je již nenašly,“ ironizoval Sazovský.

Výstava ’Malované Velikonoce’, jež měla chodbu ke kinu zdobit až do osmého dubna, je tak díky některým jejím návštěvníkům den ode dne chudší. „Chtěli jsme, aby dětské výrobky vidělo co nejvíce lidí, proto jsme zvolili frekventovanou chodbu ke kinu. Pochopitelně jsme počítali s tím, že se něco ztratí, ale že toho zmizí tolik, nás nenapadalo ani v nejdivočejších snech,“ uzavřel ředitel kulturního domu.

K o p ř i v n i c e (dam) - Mezipatro mezi prvním a druhým podlažím místního kulturního domu ožilo renesanční inspirací. Druhou část svého výtvarného projektu ’Po stopách renesance’ tam totiž prezentují žáci Základní školy na ulici Alšově.

Zatímco vloni prezentovaná první část výstavy byla věnována především fantaskním tvorům z díla Hieronyma Bosche a slavnému Michelangelovi, tentokrát je ústřední postavou expozice renesanční génius Leonardo da Vinci. „Žáci se inspirovali listy z Leonardova deníku a podobně, jako on si zaznamenával své vynálezy, se pokusili zachytit současné předměty běžné denní potřeby,“ přiblížil jednu skupinu vystavených dílek učitel a výtvarník Zdeněk Babinec. Podle jeho slov je soutěžní výtvarný projekt ’Po stopách renesance’ dílem žáků sedmých, osmých a především devátých ročníků. Kromě projektu s renesanční tematikou žáci ZŠ Alšovy pracovali společně se zdejší ZUŠ Zdeňka Buriana na výstavě, která své návštěvníky zavedla do světa ilustrátora Zdeňka Buriana. Dokumentace o vytvoření a následné prezentaci obou projektů by měla být nejpozději do konce dubna odeslána do Prahy a oba zdejší výtvarné projekty budou s napětím čekat na verdikt poroty, jež určí celostátního vítěze. Naposledy se v soutěži, která se opakuje v dvouleté periodě, podařilo zvítězit právě Alšovce, která si za svá Strašidla na Hukvaldech odnesla titul laureáta soutěže.

Š t r a m b e r k - Za zatím největší a zároveň také nejpříjemnější projekt, na kterém se kdy podílela, označuje kostýmní výtvarnice a malířka Alena Schäferová svou práci na pohádkovém televizním seriálu O ztracené lásce. Mnohé návrhy kostýmů pro pohádkově laděný devítidílný cyklus natočený podle předlohy Evy Hudečkové vznikly v ateliéru Aleny Schäferové ve Štramberku, odkud pochází.

Já jsem z toho měla úžasnou radost a moc jsem se na tu práci těšila. Celý ten příběh je nabitý spoustou zajímavých postav a mnoha fantaskními prvky. To jsou všechno věci, které jsem na svých obrazech měla dávno před tím, než jsem příběh O ztracené lásce četla. Všimli si toho také tvůrci seriálu v čele se scenáristkou Evou Hudečkovou, když mě v ateliéru navštívili v době přípravy projektu, a možná i proto jsem tu práci nakonec dostala. Bylo to nejen obrovsky příjemné, ale beru to i jako důležitou životní příležitost. Účastnit se takového projektu je pro výtvarníka výzva. Když jsem si přečetla scénář a představila si, o jak náročný projekt jde, kolik si vyžádá kostýmů a jak bude hvězdně obsazen, byla jsem opravdu nadšená.

O ztracené lásce je velmi výpravný počin. Kolik kostýmů jste pro jeho protagonisty navrhla?

Ušilo se přibližně tři sta kompletních kostýmů a další asi dvě stovky různých drobnějších oděvů a doplňků. Nikdy jsem nic tak velkého nedělala. Moje práce jsou návrhy veškerých kostýmů, které se v seriálu objevily, od těch nejnáročnějších až po obyčejné selské oděvy komparsistů. Práce na mnoha kostýmech navíc neskončila jen vytvořením návrhu. Mnohé materiály jsem sama barvila nebo na ně malovala. Všechno bych to nikdy nedokázala, kdybych se nemohla spolehnout na tým zkušených švadlen, jejichž práce je mnohdy opomíjena.

To je pravda. Měla jsem pracovat na snímku Der Lebensborn - Pramen života, vše ale dopadlo úplně jinak. Nejdříve jsem dostala nabídku na film, ale vzápětí se objevila možnost pracovat na seriálu a na mně bylo, abych zvolila jednu z možností. Teoreticky jsem mohla dělat obojí, ale to by bylo asi nad lidské síly. Natáčení obou věcí se částečně časově krylo a každý z projektů vznikal úplně někde jinde. Nakonec to u mě vyhrál seriál, jenže jeho natáčení se odložilo a já nakonec nedělala celý rok nic.

Točit se začalo 2. května 2000, ale již v srpnu 1999 byly hotovy kresby většiny návrhů. Skoro rok dopředu se vše začalo připravovat. To ale neznamená, že do prvního natáčecího dne byly hotovy všechny kostýmy. Ty vznikaly podle natáčecího plánu postupně. Nebylo by ani dobré mít všechno hotové dopředu, protože názory tvůrců se mění i v průběhu natáčení a je třeba na ně reagovat. Je navíc dobré vědět, pro koho kostým šijete a v jakém prostředí se bude natáčet.

Vznikaly ve Ztracené lásce kostýmy hercům přímo na tělo?

Určitě. Například postavu čarodějnice měla původně hrát Ljuba Skořepová, ale nakonec roli získala Chantal Poullain - tedy zcela jiný typ herečky. Ljubu jsem si představovala jako klasickou babu Jagu, ale ze Chantal jsem se rozhodla udělat noblesní čarodějnici. Z toho je vidět, jak moc obsazení ovlivňuje kostým.

To je běžné. Především postavy, které vystupují v průběhu celého děje, nemají pouze jediný kostým, ale celou garderobu, a ta se podle potřeby kombinuje a mění přímo v místě natáčení. Je spousta detailů, které výrazně ovlivní celkový dojem a na to si jako výtvarník kostýmů přímo na place dohlížím. Nedovolím si tam nebýt. Kostymérky by sice mohly tuhle činnost zvládnou také, ale nikdy nebudou mít moje oči a vidět to stejně jako já.

Režisér i scenáristka po mně chtěli, abych nijak neexhibovala a nesnažila se za každou cenu vymyslet nějaké úžasné fantasmagorie. Všechny kostýmy měly působit lidsky. Vzhledem k nadčasovosti příběhu jsme si také řekli, že to nebudeme zasazovat do nějakého konkrétního dějinného období. Můžu ale říct, že jsem měla opravdu velkou volnost. Především v průběhu realizace, kdy ve mně spolupracovníci získali ještě větší důvěru. Hledali jsme rovnováhu mezi tím, aby pohádka působila mile, ale zároveň v sobě měla i jistou surovost.

Do dneška to nevím. Nikdo nám konkrétní částku neřekl, ale produkce nás neustále nabádala k tomu, abychom šetřili. Z práce na jiných projektech jsem ale tak vycepovaná, že šetřím neustále. Snažím se sehnat levně materiál i lidi, kteří kostýmy zrealizují. Nějaká omezení byla, ale myslím, že to ve výsledku na kostýmech ani výpravě vidět není. Větší spor s produkcí jsem vedla třeba v případě, kdy jsem chtěla nechat vyrobit brnění pro některé postavy, ale i to se nakonec podařilo.

Máte nějaký vysloveně oblíbený kostým z těch, co jste připravila pro pohádku?

Těch je víc. Velmi ráda mám třeba Pavoučnici. Líbí se mi pavoučí šaty, které Pavoučnice daruje hlavní hrdince Honze, nebo kostýmy krále Skrčka a královny Běluny. Moc ráda mám i ty lidové oděvy.

V to jsem doufala, a jak se zdá, tak se to i daří. Viktor Polesný mi nabídl spolupráci na filmu Hodina tance a lásky, komorním příběhu z válečného období. Bude to zcela něco jiného. Zatímco tady jsem spoléhala na svou fantazii, teď se ze mě stane tak trošku detektiv a budu pátrat po tom, jak vypadaly tehdejší uniformy a také jak v té době vypadaly běžné šaty. Spolupracuji také s ostravským operetním souborem a připravuji se na televizní verzi pověsti O králi Ječmínkovi.