Kopřivnické noviny č. 8/2001
ze dne 1. března 2001

K o p ř i v n i c e (dam) - Přípravné demosnímky pro své nové album natáčí v Kopřivnici hranická kapela November 2nd. Nahrávky, které vznikají v improvizovaném studiu v CO krytu pod kulturním domem, kde kapela minulý pátek za nepříliš velkého zájmu odehrála jeden ze svých koncertů, mají sloužit k utvoření lepší představy o tom, jak bude album připravované pro podzimní trh vypadat. „Potřebujeme si ujasnit své představy o aranžích a dalších věcech, abychom neztráceli drahý čas ve studiu,“ tvrdí zpěvačka kapely Saša Langošová. Konečné verze zhruba patnácti písní, které by se měly na albu objevit, vzniknou během léta v pražském studiu Sono. „Cédéčko bude produkovat Dušan Neuwerth a vydá ho Label Escape, což je součást společnosti Monitor-EMI, jejímž cílem je prosadit nás hlavně v zahraničí,“ prozradil Roman Hlecl.

K o p ř i v n i c e (dam) - Osm divadelních představení a řadu dalších doprovodných programů nabídne letošní půlkulatý ročník Kopřivy naplánovaný na pátek dvacátého a sobotu jednadvacátého dubna.

Patnáctý ročník přehlídky netradičního divadla bude patřit především zahraničním účastníkům a divadlům, kteří se již na místních přehlídkových prknech představili.

„Pokud se něco nezmění, mělo by v pátek hrát Činoherní studio z Ústí nad Labem, Divadlo komedie a Teatro Tatro. Posledním představením bude retro večer, na kterém by se měli v krátkých skečích připomenout někteří z mnoha držitelů cen Kopřivy,“ řekl dramaturg přehlídky Jiří Cachnín.

V sobotu pak přijde na řadu soubor Piki z Pezinku, Teatr Víti Marčíka, japonský divadelník Noriuki Sawa a polský projekt Komuna Otwock's. „Druhý den bylo na programu také taneční divadlo Zóna, které mělo hrát představení, které premiérově uvedlo na sklonku uplynulého roku. V termínu Kopřivy však připravují nějaký velký projekt a nakonec nepřijedou,“ řekl Cachnín s tím, že diváci ale nebudou o nic ochuzeni. Spolu s Noriukim Sawou totiž přijede jeho kolegyně Hanako Azuma, jejíž představení Zónu nahradí. „Bude velmi zajímavé, je to velmi specifický druh performačního umění a jsou v tom obsaženy jak divadelní, tak i taneční prvky,“ slíbil dramaturg Kopřivy.

Kopřiva však během dvou přehlídkových dnů nežije jen divadlem. Její součástí je také řada doprovodných programů. Samozřejmostí jsou koncerty několika hudebních skupin různých žánrů. Připravena je také výstava fotografií pořízených na Divadelní Plzni.

„Máme připraveny také čtyři cykly projekcí krátkých filmů, které by měly mapovat historii amatérského filmu od třicátých let až do současnosti,“ uzavřel Cachnín.

K o p ř i v n i c e (dam) - Ještě měsíc může Městský dechový orchestr pilovat repertoár na svůj slavnostní Jarní koncert naplánovaný na jednatřicátého března. Koncert, který bude celý natáčet Český rozhlas, by měl přinést asi patnáct premiérových skladeb. „Budou mezi nimi především věci koncertního charakteru, ale součástí vystoupení jsou vždy i zpívané skladby,“ řekl dirigent orchestru Alois Hrnčárek. Příprava koncertu, která začala již v říjnu, se protáhla, neboť koncert byl termínově posunut až za plesovou sezónu.

K o p ř i v n i c e (ili) - Prakticky o každém vystoupení souborů v rámci divadelního předplatného jsme si zvykli hovořit v superlativech s tím, že právě to poslední bylo nejlepším. Nejinak tomu bylo i při muzikálu Balada pro banditu v podání Slezského divadla z Opavy v pondělí 19. února.

Dílo samo o sobě je náročné na hudební projev, v kterém bezkonkurenčně vynikala hlavní představitelka Eržiky, studentka Zlínské vyšší odborné školy umění Petra Domžalová. Skvělý byl i projev Martina Valoucha coby Nikoly Šuhaje, Petra Klimeše jako Megeriho a Marka Kunce v roli rotmistra Kubeše. Obdivuhodná na celém vystoupení byla skutečnost, že se režisér neuchýlil ani při pěveckých partech, ani v hudbě k playbacku. Hudební doprovod zajišťovala čtyřčlenná Folk-Rock-Lor skupina Benedikta, která byla mistrně začleněna po dobu celého vystoupení přímo na pódium.

Spokojenost návštěvníků byla vysoká, mnozí se netajili tím, že opavská verze dnes již klasického díla, která měla v Opavě premiéru 9. dubna minulého roku, byla lepší než její filmová podoba s hvězdami české divadelní a filmové scény, jako je Miroslav Donutil, Iva Bittová či Boleslav Polívka.

K o p ř i v n i c e (dam) - Po velmi vydařeném koncertě Českého noneta se členové Kruhu přátel hudby, ale i milovníci klasické muziky, kteří nejsou předplatiteli této série, mohou těšit na další velmi zajímavý zážitek. Sedmého března v obvyklém čase se mohou těšit na koncert souboru, který je sice o šest členů menší, ale zato všichni hráči pocházejí z jedné rodiny. V neposlední řadě by si vyznavači žánru neměli vystoupení Šimona, Daniela a Heleny Veisových nechat ujít proto, že jde o poslední koncert této předplatitelské série.

Hlavou souboru je violoncellista Daniel Veis. Ten je již od roku 1989 sólistou České filharmonie. V současné době působí kromě koncertních pódií také na pražské Akademii múzických umění, kde je profesorem violoncellové hry a zároveň vedoucím katedry strunné katedry. Už během studií, která završil na moskevské Čajkovského konzervatoři, sbíral Veis úspěchy na soutěžích a festivalech. Během své kariéry spolupracoval se špičkovými orchestry a dirigenty a provedl většinu stěžejní cellové literatury.

Při komorních vystoupeních svého manžela velmi často doprovází klavíristka Helena Veisová. Ta začala hrát na svůj nástroj už v šesti letech a kolem dvanáctého roku se již začala objevovat na koncertních pódiích. Také ona má za sebou řadu koncertů na tuzemských i zahraničních pódiích. Mezi největší soutěžní úspěch se zřejmě řadí druhé místo v rozhlasové soutěži Concertino Praga 1969. Na svém kontě má také řadu nahrávek pro rozhlas a nahrávací společnosti. Nejmladším vystupujícím je Šimon Veis. Ten již ve svých šesti letech začal studovat hru na housle, o čtyři roky později však projevil zájem učit se hrát také na violoncello. Přes jeho mládí se mu již podařilo uspět v několika soutěžích a byl jedním z těch, kdo uspěli v konkurzu o hraní s orchestrem v pražském Rudolfinu.

K o p ř i v n i c e (dam) - Celý právě začínající promítací cyklus kina Puls bude alespoň v odpoledních hodinách patřit písničkovému retrofilmu Filipa Renče Rebelové.

Děj filmu začíná někdy v květnu roku 1968, kdy trojice kamarádek v čele s osmnáctiletou Terezou se chystá na maturitu, hned po ní na skvělé prázdniny. Ačkoliv Renč svůj snímek označuje jako písničkový retrofilm, jde v podstatě o muzikál, ve kterém místo původních písní využil osvědčené a nezapomenutelné hity šedesátých let. Písničky jako Včera neděle byla, Oliver Twist, Hvězda na vrbě, Já budu chodit po špičkách, Stín katedrál a mnoho jiných nemá jen ilustrovat děj, ale mají být jeho součástí, což se daří jen střídavě. V Rebelech si kromě relativně neznámých mladých herců zahrála také celá řada známých tváří, jejich přínos filmu je však jen minimální. Rebelové stojí a padají s použitými hudebními motivy, to však muzikálu stačí.

Také o víkendových večerech bude mít hlavní slovo hudba. V sobotu a v neděli večer je totiž na programu koprodukční hudební drama Tanec v temnotách. Zatímco ve svých snech je muzikálovou hvězdou, ve skutečném životě je československá emigrantka Selma Jezková (Björk) jen obyčejnou dělnicí, kterou navíc trápí dědičná choroba způsobující postupnou ztrátu zraku. A tak je jejím osudem střádat peníze na drahou operaci, která by hrozby slepoty zbavila alespoň jejího syna. Zatímco Rebely lze označit za lehké oddechové dílko, Dán Lars von Trier natočil snad nejdepresivnější muzikál v dějinách kinematografie. Posledním filmem, který tentokrát Puls svým divákům nabídne, je hororovokomediální pohádka Otesánek. Autorem této místy dost drsné legrace je osobitý filmař Jan Švankmajer. Kritika hodnotí scénář vycházející z klasické pohádky o pařízku, který se stal dítětem a snědl, na co přišel, jako nejlepší ze všech, které kdy natočil. Švankmajer pochopitelně použil i animace, které jsou pro jeho filmy typické, ale bylo jich méně než obvykle.

P ř í b o r (dam) - Ještě dva týdny bude možné v refektáři příborského muzea zhlédnout výstavu olomouckého výtvarníka Slavoje Kovaříka. Výstava sedmasedmdesátiletého umělce, na které je k vidění řada velkých pláten a maleb na papír, byla totiž prodloužena až do 13. března. Kovařík, který řadu let pracoval jako scénograf divadla v Olomouci, se ve své tvorbě věnuje především lyrickým a abstraktním motivům.

F r e n š t á t  p.  R. (dam) - Krajinomalby a kresby Zdeňka Matyáše inspirované valašskou krajinou budou až do 25. března k vidění v komorní galerii frenštátského muzea. Hlavním inspiračním zdrojem umělce, pocházejícího z Valašských Klobouků, jsou lidé a krajina jeho rodiště. „Kromě figurální a portrétní tvorby se věnuje hlavně krajinomalbě,“ řekl autor výstavy Jiří Klučka, který vybral asi patnáct Matyášových maleb a několik uhlokreseb.

K o p ř i v n i c e - Svým únorovým pokračováním se Projekt Prkno mírně zpronevěřil svému cíli představovat na půdě klubu Nora zajímavá amatérská divadla.

Své zpracování středověké legendy o Tristanovi a Isoldě totiž minulou sobotu přivezlo čtyřčlenné ToDivadlo, které je stálým, profesionálním souborem novojičínského Beskydského divadla.

Jiří Hudec, Radoslav Mesarč, Eva Reytererová a Adriena Roučková jsou v angažmá od 14. srpna uplynulého roku a hra, kterou odehráli v Kopřivnici, byla jejich premiérovým kusem na prknech Beskydského divadla.

Eva: My jsme si našli divadlo. Předtím jsme hráli představení prostřednictvím agentur, ale pak jsme se rozhodli, že do toho půjdeme naplno, najdeme si divadlo a budeme se tím živit. Takže jsme obeslali asi patnáct divadel, o kterých jsme věděli, že normálně fungují, ale nemají vlastní soubor. Pár se jich ozvalo s tím, že nemají prostory, pár, že na to nemají peníze. Nakonec zbyly dvě, takže jsme se rozhodovali mezi Žďárem nad Sázavou a novojičínským divadlem.

Jiří: Rozhodla většina hlasů. Podmínky v Jičíně včetně technického zabezpečení a přístupu lidí v divadle byly lepší. Rozhodování usnadnil také fakt, že lidé v Beskydském divadle mají jasnější představu, kam jej chtějí směřovat.

Eva: Potkali jsme se na škole. Všichni jsme absolvovali Zlínskou vyšší soukromou školu umění. Já s Radoslavem jsme absolvovali před třemi lety a Adriana s Jirkou vloni. Občas jsme se na škole potkávali a hráli jsme spolu ve školních představeních. Pak jsme se jednou dohodli a společně udělali představení Bydlibánčiny příhody - to byl vlastně náš společný začátek.

Jiří: Průměrně hrajeme asi osm nebo devět představení měsíčně. V prvních měsících jsme hráli trochu častěji, teď je toho o něco méně. Děláme večerní představení, pohádky i zájezdy. Běžných představení není moc, zatím hrajeme častěji dopolední pohádková představení pro děti nebo večerní pro střední školy.

Jiří: Dělali jsme dvě večerní představení a dvě pohádky. Pro dospělé Tristana a Isoldu a Čechovovy povídky o lásce. Z pohádek máme za sebou Tři čuníky a Pohádku o zlaté rybce. Teď připravujeme obnovenou premiéru pohádky ’Bydlibánčiny příhody’. No a následovat by měla další dětská představení.

Eva: Vybíráme si sami, ale vždy do toho má hodně co mluvit režisér. Máme výhodu, že si můžeme vybrat režiséra. Pak společně sedneme a z návrhů, které dáme dohromady my a on, něco vybereme. Děláme to, na čem se všichni dohodneme, a snažíme se střídat žánry.

Jirka: Myslím, že se to snažíme dělat tak, aby to bavilo nás, bavilo to lidi, kteří na tom spolupracují, a lidi, kteří to vidí. To znamená, že výběr se může podřizovat třeba i zájmu diváků.

Radoslav: Muzikál ne. My jsme hlavně soubor, který má čtyři členy, což je na muzikály a podobné věci málo.

Eva: Chceme ale dělat nějaký klubový pořad, kde by měly být i nějaké písničky, povídky a podobně. Takový variabilní kabaret, který se bude čas od času inovovat.

Jiří: Dá se to v pohodě zvládnout. Eva hraje asi dvanáct postav. Já mám čtyři krále a nějaké ty vypravěče. Radoslav hraje Tristana s Adamem a na Adrianu zbývají Isolda, Eva a učená dáma.

Eva: My jsme s tím režisérem toho představení spolupracovali už na škole a tam vzniklo představení Merlin, které bylo žánrově podobné, a jelikož mělo úspěch u široké věkové skupiny, chtěli jsme udělat něco takového i jako náš první titul v Novém Jičíně. A s tím množstvím postav to není tak zlé, věděli jsme, že když jsme tehdy zvládli sto padesát rytířů kulatého stolu, že ve čtyřech zahrajeme i Tristana a Isoldu.