K o p ř i v n i c e (ili) - Již tři čtvrtě roku jsou v provozu ubytovací buňky firmy Tatrarest, spol. s r. o., která tak přeměnila tři podlaží v objektu č. p. 1151 na ulici Záhumenní poté, co se finanční úřad přestěhoval do vlastní budovy. Nenáročnými stavebními úpravami tak vzniklo osmnáct jednopokojových a dvanáct dvoupokojových buněk vybavených kuchyňským koutem a sociálním zařízením.

„Prakticky dvacet buněk máme trvale obsazeno původními nájemníky. Ve zbývající třetině dochází k obměnám nájemníků a za dobu fungování se zde vystřídalo zhruba šedesát osob,“ uvedl vedoucí ubytovacích a stravovacích služeb Tatrarestu Miroslav Imrich a dodal, že „co se týče skladby nájemníků, převažují svobodní lidé od dvaceti do třiceti let a rozvedení, kteří tímto způsobem řeší dočasně svůj bytový problém.“ Skladba nájemníků je ovlivněna hlavně tím, že prostory nejsou vhodné pro rodiny s dětmi.

„V současné době, a tak je to v podstatě po celou dobu existence ubytovacích buněk, se počet čekatelů pohybuje okolo desíti,“ vyjádřil se k evidenci žadatelů Miroslav Imrich, „stejně tak je to i s čekací dobou. Jsou měsíce, kdy nedojde k žádnému pohybu, naproti tomu jindy se odstěhují dva, tři nájemníci najednou.“

Organizace se pojistila proti neplatičům specifickým způsobem tak, že vydává pouze jednoměsíční nájemní smlouvu. Za dobu trvání se však s nájemníky, kteří nezaplatili na příští měsíc, rozloučila pouze ve dvou případech. Stejně tak v jednom případu bylo důvodem k ukončení nájemní smlouvy nedodržování ubytovacího řádu.

Přesto, že zájem o tento způsob bydlení je velký, neuvažuje v současnosti vedení firmy Tatrarest, spol. s r. o., o rozšíření stávající kapacity.

N o v ý J i č í n (dam) - Přesto, že na začátku roku vyhlásil okresní policejní ředitel nekompromisní boj s nešvary na silnicích, zatím se zpřísněná opatření a častější dopravní kontroly míjejí účinkem.

Policistům se sice za prvních devět měsíců roku podařilo o 139 případů snížit počet dopravních nehod na stávajících 1 721, zato jejich bilance je podstatně tragičtější.

Od ledna do konce září zahynulo na silnicích v novojičínském okrese jednatřicet lidí. Ve stejném období loňského roku to bylo o sedm osob méně. Vzrostl také počet těžce zraněných účastníků autonehod - z loňských 43 na letošních šedesát lidí. Snížit se podařilo pouze počet lehce zraněných z loňských tři sta deseti na stávajících 261 osob.

„V mnoha případech nemůžeme tento negativní trend ovlivnit. Například při nejzávažnější dopravní nehodě letošního roku, ke které došlo na konci září, zahynuli čtyři lidé. Příčinou neštěstí přitom bylo selhání srdeční činnosti řidiče,“ řekl zástupce novojičínského policejního ředitele Milan Rucký.

Mezi nejčastější příčiny nehodovosti patří hlavně nedodržování stanovené rychlosti, tu zjistili policisté ve dvou set šedesáti devíti případech, což je o několik případů více než vloni.

K o p ř i v n i c e (ili) - Ekologické sdružení Děti Země ve spolupráci s Národní sítí Zdravých měst České republiky vyhlásilo na zítřejší den, tj. 3. listopadu, již osmý ročník celonárodní akce Den bez aut. K této dobrovolné akci se může připojit každý, komu není lhostejný negativní vliv dopravy na životní prostředí. Letošní Den bez aut je zaměřen na zhoršující se stav bezpečnosti na ulicích a silnicích ve městech, a proto bylo zvoleno motto ’Za zdravé a bezpečné město’.

Přestože tato akce nezískala v našem městě žádnou záštitu z oficiálních míst, je na zvážení každého jednotlivce, nakolik je schopen se alespoň jeden den v roce obejít bez svého automobilu.

„Letos očekáváme ještě větší ohlas než loni, neboť například jízdné zdarma v prostředcích MHD je zajištěno nejméně v šesti městech,“ uvedl národní koordinátor Dne bez aut Miroslav Patrik. Přestože se organizátoři akce Den bez aut domnívají, že letošní ročník bude ještě úspěšnější než ten loňský, jsou si vědomi nezájmu a určitého despektu lidí ’ve vysoké politice’ k těmto aktivitám. O to víc pak těší zájem občanských sdružení a celé řady pracovníků městských úřadů, kteří zřetelně vnímají dopravu jako jeden z hlavních problémů měst. Doprovodné akce letos proběhnou ve více než třiceti městech. Ačkoli se k nim Kopřivnice nepřidá, mohou akci podpořit všichni řidiči. Podpořte Den bez aut tím, že 3. listopadu nepoužijete k přepravě automobil!

K o p ř i v n i c e , N o v ý J i č í n (dam) - V přeplněných ranních autobusech musejí z Kopřivnice cestovat studenti novojičínských škol a lidé, kteří do okresního města dojíždějí za prací. „O kultuře cestování nemůže být ani řeč, autobusy jsou tak přecpané, že se nedá ani dýchat,“ tvrdí Kopřivničanka, která denně absolvuje v přeplněném vozidle cestu do práce.

Podle sdělení zaměstnance ČSAD, který si však nepřál zveřejnit své jméno, nejsou autobusy přetěžovány ani v době špičky. Kapacita autobusu s desetiprocentní tolerancí je prý 80 pasažérů a větší počet lidí údajně v jednom autobuse nikdy necestuje.

K o p ř i v n i c e - Každý obyvatel Kopřivnice ročně vyprodukuje průměrně dvě stě deset kilogramů komunálního odpadu. Plastový odpad tvoří přibližně šest procent z tohoto množství. Většinu plastového odpadu, zhruba devadesát procent, tvoří nápojové láhve vyrobené z polyetylentereftalátu (PET). Tyto láhve lze recyklovat. Pokud se však dostanou se zbytkovým odpadem na skládku, stane se z nich místo nového výrobku zátěž životního prostředí na několik desetiletí - doba rozkladu PET lahve přesahuje délku lidského života.

Cílem města je tuto zátěž minimalizovat, a proto byl zaveden systém třídění odpadů. I přesto končí část PET lahví ve zbytkovém odpadu. Z tohoto důvodu zástupci firmy Slumeko, s. r. o., města Kopřivnice a společnosti Eko-Kom Praha vyhlásili soutěž ve sběru PET lahví na kopřivnických školách. Soutěží mezi sebou jednotlivé třídy a školy v kategoriích mateřské a základní školy.

V rámci každé kategorie bude vyhodnocena nejlepší škola a nejlepší třída každé školy. Aby nedošlo ke znevýhodnění škol s menším počtem žáků, bude celkový počet sebraných lahví přepočítáván na žáka. Absolutním vítězem soutěže bude třída s největším počtem sebraných PET lahví na žáka. Zatímco z jedenácti kopřivnických mateřských škol se soutěže zúčastní devět, základní školy akce výrazně nezaujala a zúčastňují se pouze dvě.

Nic to ovšem nemění na elánu, s jakým děti láhve sbírají. Od 2. října 2000, kdy soutěž začala, až do 25. října 2000 se ze škol odvezlo 508 kg, tj. 10 160 kusů vzorně zmačkaných PET lahví. Odměnou za námahu budou dětem například stavebnice, trička, kšiltovky, sportovní vybavení nebo výlet na Stanici pro záchranu živočichů v Bartošovicích.

Svou účastí v soutěži se děti nejen naučí, jak správně třídit odpad, ale významnou měrou přispějí ke zlepšení životního prostředí pro jejich i budoucí generace.

Markéta Kvitová, za odbor VLŽP-HP

K o p ř i v n i c e (hod) - Město Kopřivnice - komise prevence kriminality oznamuje všem, kteří mají zájem zpracovat projekt do Komplexního součinnostního programu prevence kriminality na rok 2001, aby tak učinili a svůj projekt odevzdali v termínu do 30. listopadu.

Pro rok 2001 budou podporována tato témata: Situační prevence, Zvyšování pocitu bezpečí občanů: zkvalitňování práce městské policie, informování o sociálně patologických jevech a možnostech nápravy, informování o kriminalitě a ochraně před ní; Sociální prevence: rizikové skupiny dětí a mládeže - sociálně zaměřené projekty, humanizace sídlišť.

U projektů zaměřených na práci s rizikovými skupinami dětí a mládeže je podmínkou k zařazení do programu prevence kriminality reálná participace odboru sociálních věcí a zdravotnictví a další jejich podmínkou je jejich dlouhodobější charakter. U projektů zaměřených na humanizaci sídlišť se budou podporovat projekty, jež budou zaměřeny na vybavování mezisídlištních plácků a hřišť.

Při volbě projektů do Komplexního součinnostního programu prevence kriminality bude kladen důraz na podporu rozvoje spolupráce zainteresovaných subjektů v oblasti prevence kriminality.

Bližší informace podá manažerka prevence kriminality Blanka Mikundová na telefonním čísle 81 17 37.

24. října byli zjištěni dva muži podezřelí z vloupání do herny Vegas z 10. února letošního roku, tehdy způsobená škoda činila 40 250 korun.

Policisté České republiky objasnili tři případy vloupání do prodejny Delvita na sídlišti Sever z 5. března, 8. května a 23. srpna. Podezřelí jsou dva muži ve věku dvaceti a jednadvaceti let z Kopřivnice.

26. října došlo na ulici Hřbitovní k vloupání do osobního automobilu značky Škoda 120 L. Škoda, která na vozidle vznikla, činí dva tisíce tři sta korun.

Z 25. na 26. října v Lubině se neznámý pachatel vloupal do bufetu v prostoru fotbalového hřiště, vzniklá škoda byla vyčíslena na částku 6 152 koruny.

27. října byl v místě bydliště na ulici Pionýrské zatčen celostátně hledaný devětatřicetiletý J. L. Ke zjištění muže přispěla i veřejnost, která byla prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků požádána Policií ČR o spolupráci při pátrání.

28. října v dopoledních hodinách odcizil neznámý pachatel v prodejně potravin U Laciny na ulici Husově tržbu přesahující výši 223 tisíc korun. Pachatel tržbu odcizil v provozní době z místnosti, která nebyla řádně uzamčena a zajištěna. Téhož dne v odpoledních hodinách vyzývala Policie České republiky mimořádným hlášením svědky tohoto trestného činu, aby se přihlásili na kterémkoliv oddělení P ČR, případně využili možnosti telefonní linky tísňového volání č. 158.

30. října v 8 hodin přijala služebna městské policie telefonické oznámení z Domu s pečovatelskou službou na ulici České, že u hlavního vchodu se nachází zraněná kuna. Strážníci městské policie poraněné zvíře odchytili a převezli do stanice pro ochranu zvířat v Bartošovicích.

K o p ř i v n i c e (ili) - Přinášíme volné pokračování srpnového vydání vzpomínek odbojářů, politických vězňů, zahraničních vojáků a partyzánů, kteří jsou dnes sdruženi v Českém svazu bojovníků za svobodu a kteří byli ochotni se o své, mnohdy i po pětapadesáti letech bolestivé vzpomínky podělit.

Chlapec partyzánem

V minulém čísle jsme otiskli pouze vysvětlení, jak se Arnald Treu dostal k partyzánům. Dnes přinášíme dokončení. „Spíš z klukoviny než z přesvědčení jsme se začali s klukama schá-zet a obstarávali jsme si zbraně a munici, kde se dalo,“ vzpomíná Treu, „podařilo se nám například vyhodit železniční most a působit další záškodnické akce.“ Jejich činnost nezůstala bez povšimnutí, až se s nimi spojil kapitán Říman operující v jiné partyzánské skupině. „Až ten nás upozornil, že děláme chybu, protože se může stát, že na jednu akci půjdeme dvě skupiny, které o sobě navzájem nebudou vědět, a můžeme ohrozit ostatní,“ dostalo se Treuově skupině vysvětlení.

Tak došlo k informačnímu propojení skupin operujících na Drahanské vysočině a Českomoravské vrchovině a odbojová činnost se začala dělat profesionálnějším způsobem. „Ale nebyly vždycky jenom úspěchy. Některé akce dopadly jinak, než jsme si mysleli, ale chybami se člověk nerad chlubí,“ přiznal otevřeně Arnald Treu.

Zahraniční voják

Pod výchovným vlivem strýce Vojty Galii se rozhodl Adolf Veřmiřovský k útěku z okupačního pásma a přidání se k ruské armádě. Teprve druhý pokus přes řezníka Jana Kuběnu z Lichnova byl úspěšný.

Na slovenské straně hranic mu náhoda sama pomohla k setkání s partyzány - českými parašutisty. S nimi se přes Súlovské skály tehdy osmnáctiletý Dolfi dostal do Žiliny, kde se soustřeďovali a vyzbrojovali partyzáni na pomoc povstání v Bánské Bystrici. „Dostal jsem se do skupiny , jejíž první akcí bylo vyhození silničního mostu před Vrútkama. Tady jsem dostal první křest v boji,“ komentuje začátek akcí se zbraní v ruce Veřmiřovský.

Na Slovensku v té době operovalo mnoho skupin - Suvorovci, oddíl složený jenom z uprchlých českých četnických posádek, francouzští parašutisté a další. Náhoda chtěla, že se mu podařilo opravit Francouzům náklaďák vyrobený v Tatře a už u nich zůstal. Hlavním tlumočníkem a oficiálním styčným důstojníkem mezi Rudou armádou a slovenskými skupinami byl ruský šlechtic, profesor Jiršov, který mu nejednou zachránil život, ale stali se nerozlučnými přáteli i po válce. „Postupovali jsme přes Strečno do Bánské Bystrice, Zvolen, Lučenec až na Sliač, kde se tvořila skupina pod vedením ruského kapitána, která měla přejít na Moravu. Do ní jsem se samozřejmě přihlásil,“ dodal Veřmiřovský, „ale na Moravu jsme se neprobili. Vrátili jsme se zpátky a nakonec jsme se dostali do střetu s nejlépe vyzbrojenou skupinou Němců, které poslal Hitler na potlačení slovenského povstání.“

V Jánově Lehotě Dolfimu rozstříleli nejen auto, ale přišel i o spolubojovníka Halačku. „Nejhorší pocit jsem měl, když jsem jeho synovi musel oznámit otcovu smrt. Ani jeho mrtvolu jsem mu nemohl přivézt,“ vzpomíná Veřmiřovský na nejtěžší okamžiky bojů. K nim patří i obraz vojáka, kterému těsně před ním ustřelil granát hlavu, a on pak běžel ještě třicet metrů. „ Krev z krku stříkala na všechny strany, ale on běžel dál a v ruce svíral pušku. Dlouho mě ten obraz strašil v noci,“ jen s obtížemi potlačuje hrůzné vzpomínky.

Bojovalo se o každou vesnici, o každý vršek a pomalu postupovali na Moravu. V Prešově se pak Adolf Veřmiřovský dostal k první dělostřelecké brigádě, s kterou na Moravu došel. Domů se poprvé dostal až v červnu v pětačtyřicátém.

Slezský odboj

„Opravdu nemám, co bych vám řekl,“ nechtěl se podělit o své zážitky z dvaadvacetiměsíčního věznění Bohuslav Rečka z přirozené skromnosti. Nakonec víc než o sobě mluvil o spolupracovnících, s kterými ho spojovalo nejen společné působiště, ale i odbojová činnost.

Bohuslav Rečka po ukončení průmyslové školy nastoupil do zaměstnání v Napajedlích ve Fatře, která patřila Baťovi, do konstrukce. Na vlastní žádost ale začínal ve výrobě, čímž si získal značné sympatie tehdejšího ředitele Zbořílka, že má zájem poznat profesi od základu. Práci mistra, na kterého byl během roku povýšen, vykonával do doby, než byl zatčen zlínským gestapem.

Ve Fatře fungovala odbojová organizace, mezi kterou se vlou-dil konfident gestapa, jehož přičiněním byla spousta lidí zatčena. Poté, co totožnost konfidenta odhalili, byl v době porady otráven chemikem Karlem Hlobilem. Po třech dnech se začalo po Růžičkovi shánět gestapo a netrvalo dlouho a nalezli i jeho mrtvolu. Rozpoutala se vlna zatýkání, při které bylo zatčeno celkem třiatřicet lidí, mezi nimi 1. června 1943 i Bohuslav Rečka. Dvanáct lidí z 33 bylo popraveno, mezi nimi i Karel Hlobil, kterého pro výstrahu popravili veřejně.

„Ještě před zatčením jsem byl určen, protože jsem bydlel v Drnholci, jako spojka pro styk s ostravskou odbojovou složkou, v jejímž čele stál kopřivnický občan Viktor Linhart, tehdejší tajemník Vítkovických železáren v Ostravě,“ vzpomíná na začátky odbojové činnosti, která byla posléze přerušena zatčením, Bohuslav Rečka.

Vyšetřován byl postupně ve Zlíně, Uherském Hradišti a Brně. Odtud byl s ostatními politickými vězni převezen do České Lípy a následně polské Breslau. „Byl jsem umístěn na samotce s číslem 152 přímo nad gilotinou, kde popravovali odsouzené vězně. Viděl jsem takové detaily, jako je spodní část těla popravených, nebo jak po popravě dvůr spláchli a krev stékala přímo do Odry,“ ještě po letech Rečka nerad vzpomíná.

Dílem šťastných okolností se setkal s lidmi, kteří s ním měli něco společného. Buďto natrefil na rodáky ne-bo na lidi, s kterými měl společné známé. Jen tak si vysvětluje, že přestože ve svých papírech měl napsáno návrat nežádoucí, byl u válečného soudu v Brně, kde byl v květnu převezen, nakonec odsouzen na dobu, kterou už ve vězení strávil, a zrušení výroku nežádoucí návrat. „U soudu byl přítomen bratr s mou snoubenkou, ale vůbec mě nepoznali. Před zatčením jsem vážil dvaadevadesát kilo, ale pak jen 51 kilo,“ uvedl Rečka.

Po propuštění se vrátil rovnou do Napajedel. Když ředitel Zbořílek viděl jeho stav, okamžitě mu zajistil rekreaci na Horečkách ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Přestože potřeboval přibrat, musel Rečka s jídlem postupovat velmi opatrně. První týden jedl pouze kozí mléko, napůl ředěné vodou a brambory, druhý týden už plné mléko, brambory a domácí žitný chléb a teprve později se přidaly domácí polévky. „Za měsíc jsem se opravdu spravil, ale zdravotní komplikace, způsobené vězněním, mi nedovolily se vrátit do práce. Nakonec jsem skončil ve fakultní nemocnici v Olomouci, kde jsem podstoupil operaci,“ líčil svou anabázi Rečka.

Propojení Bohuslava Rečky se slezským odbojem bylo opravdu značné, během našeho rozhovoru padala jména takových předních činitelů odboje, jako byl například tajemník krajské odborové rady v Opavě a zároveň tajemník slezského odboje Lamla, brigádní generál Josef Graun, generál Růža a generál Píka.

Pomocnice partyzánů

V době okupace žila Ludmila Tichavská se svými rodiči v Písařově a po ukončení základní školní docházky v červnu 1943 pracovala jako kartáčnická dělnice v domácnosti do 1. dubna 1945.

Do odbojové činnosti se zapojila prostřednictvím svého bratra Lubomíra Olbricha, který se jako partyzán aktivně zúčastňoval všech akcí partyzánského oddílu Písařov. A v čem spočívala odbojová činnost tehdy teprve patnáctileté Ludmily? Poskytovala pomoc při zásobování partyzánů, zajišťovala a opravovala jejich oblečení, doručovala zprávy a poskytovala pomoc zraněným. Rovněž se zúčastnila hlídkování při výstavbě bunkru, který se nacházel pod stodolou rodičů. „V podstatě denně jsem byla s rodiči vystavena likvidaci. Navíc jsme v tomto období byli často vyslýcháni ve dne i v noci a vystaveni represivním opatřením ze strany německých četníků, což vyvrcholilo v lednu 1945, kdy náš domek byl obklíčen vojáky SS. Rodiče po důkladné prohlídce domku byli odvezeni do vězení,“ vzpomíná Ludmila Tichavská.

Za suchými fakty se však skrývají dny nepředstavitelného strachu a úzkosti a nezměrné fyzické dřiny. Těžko si dnes člověk uvědomí, co to obnášelo jenom denně vařit pro zhruba deset až čtrnáct partyzánů. Denně jim nanosit do stodoly dostatek vody nejen na pití, ale i na mytí. Ošetřovat jejich rány z bojů při prakticky nulovém zdravotnickém vybavení. „Dodnes mám před očima, jak jeden z partyzánů vytahoval ostatním kulky z těla pomocí kapesního nožíku bez narkózy s tím, že ošetřovaný nesměl vydat ani hlásku, aby úkryt nebyl prozrazen,“ líčí Tichavská. A k tomu všemu neustálé shánění potravin, oblečení a dalších nezbytností.

„Poté, co byli rodiče uvězněni, musela jsem sama dokončit výrobu kartáčů pro Němce z materiálu, který byl u nás uskladněn. Po tu dobu jsem se ještě o partyzány starala. Kolem celé stodoly byl pořád rozsypán pepř, aby psi naše návštěvníky nezavětřili,“ dodala Tichavská. Jakmile však práci na kartáčích dokončila, byla nasazena jako pomocnice do nemocnice v Červené Vodě. I když tady už nemohla partyzánům pomáhat ve stejné míře jako doma, kontakt s nimi neztratila.

Po válce se celá rodina šťastně shledala, ale ne nadlouho. Maminčin zdravotní stav si vyžádal dlouhodobou hospitalizaci v léčebně ve Smokovci, protože při své podvýživě měla problém s udržení stravy, a tatínek na následky internace v padesátých letech zemřel.

Lípa II

Zdeněk Borkovec byl za okupace zatčen v srpnu 1944 ve svých jednadvaceti letech. Zatykač, který na něj byl vystaven dodatečně až 28. listopadu 1944, odůvodňoval jeho zatčení ve-lezradou a trvalým poškozováním říše z pozice síly v době války ve vnitrozemí.

„Ze začátku se jednalo o drobné úkoly zpravodajského charakteru a až si mě skupina, která pracovala v Brně pod názvem ’Lípa II’, trošku víc oťukala, začali mě pověřovat i náročnějšími úkoly,“ vzpomíná na počátek protifašistické činnosti Zdeněk Borkovec. V podstatě se jednalo o sabotérskou činnost, kterou coby elektromechanik vyvíjel v Královopolských strojírnách. Z těch větších akcí to bylo například vyřazení elektrické rozvodny a tím provozu v celém objektu závodu. V poměrně krátké době začal dokonce i se stavbou vysílačky, která se sice povedla uvést do zkušebního provozu, ale spojení s Londýnem se už nepodařilo z důvodu zatčení navázat.

Celá organizace byla rozdělena asi do sedmnácti tříčlenných buněk, aby v případě prozrazení došlo k co nejmenšímu vyzrazení. Ale ani takové opatření nezabránilo proniknutí zrádce a konfidenta do jejich řad. Následovalo hromadné zatýkání a transport - nejprve do gestapácké věznice v Kounicových kolejích, kde probíhalo vlastní vyšetřování, následně potom do Breslau, dnešní polské Vratislavi, k soudu, kde se většinou i vykonávaly popravy.

„Byli jsme všichni umístěni na samotkách. A byl to strašný pocit slyšet i několikrát denně padat gilotinu. Sedmkrát. Patnáctkrát, jednou dokonce i třiadvacetkrát. S hrůzou jsme čekali, co bude s námi dál,“ přiblížil otřesné okamžiky čekání a nejistoty Zdeněk Borkovec. Dřív než proběhl soud, přiblížila se východní fronta a vězni byli evakuováni do 900 kilometrů vzdáleného Saska. Cesta po železnici v dřevěných nákladních vagonech trvala více než měsíc.

„Nepředstavitelná zima a hlad se začaly podepisovat na našem zdravotním stavu,“ vzpomíná Borkovec, „naši každodenní stravu při nuceně nasazené práci v Německu tvořila ráno černá káva s malým kousíčkem chleba a polévky z řepy, což byly dva plátky řepy zalité vodu, večer pak kousíček krvavého salámu.“ Není se co divit, že při osvobození Američany 17. dubna vážil pouhých šestačtyřicet kilo.

Všech sedmnáct členů protifašistické skupiny Lípa II se si-ce vrátilo domů, ale na následky nelidských podmínek věznění začali brzy umírat, mezi prvními vedoucí skupiny Ševela.

Ilona Hoffmannová

Čajem se zapomíná na hluk světa.
Lu Yue

Čaj, po celé Asii známý jako jeden z největších čínských pokladů, je hned po vodě druhým nejužívanějším nápojem na světě. Již od samého počátku byl tento nápoj spojován se zdravím a uznáván pro schopnost zahánět únavu, stimulovat psychické síly a zvyšovat hladinu energie.

Čaj se vyrábí z čajových lístků, které pocházejí z rostliny čajovník. Základ dnešní produkce čaje tvoří dva druhý čajovníku: čajovník čínský dosahující výšky 3 - 4 m a čajovník assamský, který v divoké přírodě dorůstá až do dvaceti metrů.

Čajovník assamský se od čínského čajovníku liší většími a jinak utvářenými listmi, méně kvete a má větší obsah taninu. Pro svou teplomilnost je vhodnější k pěstování v nížinách. V průběhu šlechtění byly získány různé hybridy adaptované na konkrétní podmínky tropického a subtropického podnebí, lišící se výtěžností, kvalitou apod.

Původ čaje se ztrácí v čínském dávnověku. Legenda vypráví, že jej náhodně objevil Šen-nung, Božský oráč, někdy kolem roku 3000 př. n. l. Šen-nung, jemuž je přisuzován i objev zemědělství a bylinkářství, je uctíván jako jeden z mytických vladařů. Jednoho dne spadlo několik lístků čajovníku do vody, kterou vařil pod širým nebem. Šen-nung byl příjemně překvapen chutí a léčebnými účinky nápoje, a tak se zrodil čaj.

Historicky doložené je používání čaje asi 200 let př. n. l. v provincii S´-čhuan, odtud se coby dar dostal k císaři, kde si získal značnou oblibu a již počátkem letopočtu se stává součástí ceremoniálu u císařského dvora.

Všelidovým nápojem v celé Číně se však čaj mohl stát až kolem desátého století, kdy se podařilo zvýšit výnosnost čajových zahrad a čaj se mohl sklízet vícekrát do roka. Čaj se tak stal neodmyslitelnou součástí čínského života a zahájil s pomocí obchodníků, buddhistických mnichů, karavan i válečníků své vítězné tažení celým světem.

1. Pití a pěstování čaje má svůj původ v:
a) Číně
b) Indii
c) Japonsku
2. Největším exportérem čaje je v současnosti:
a) Čína
b) Indie
c) Japonsko
3. Čaj se nepěstuje:
a) v Turecku
b) v Indonésii
c) na Novém Zélandě

Správné odpovědi zaznačte v kuponu, který najdete na páté straně dnešního čísla, a ten až po skončení celé soutěže doručte do redakce Kopřivnických novin do pátku 7. prosince.

Poslední aktualizace: 05.01.2004 10:41