K o p ř i v n i c e - Richard Müller působí samozřejmostí a lehkostí svého pěveckého projevu, jako by se zpěvákem již narodil, ale jeho cesta k pop-music nebyla tak jednoduchá.

Přiznám se, že jsem vždycky měl strašně silný vztah k muzice jako pasivní konzument a vždycky jsem toužil ji někdy dělat i profesionálně. Šel jsem na vysokou školu múzických umění na filmařinu, ale nakonec zvítězila láska k muzice. Už ve druhém ročníku jsem si založil skupinu Banket. Moje kariéra byla relativně velmi rychlá a měla stoupající tendenci, to znamená, že k filmu jsem se otočil zády.

Já jsem sice chodil do ’lidušky’, ale moji rodiče byli natolik originální, že mě nedali na kytaru ani na klavír, ale na klarinet, kvůli čemuž jsem dalších sedm let trpěl. Protože všichni kamarádi na sídlišti na mě pokřikovali, že jsem dechovkář. Musím se přiznat, že jsem k tomu nástroji nikdy nezískal žádný silnější vztah. Hrával jsem si doma. Byl jsem takzvaný pokojový zpěvák, to znamená, že jsem hrál sám pro sebe. Od začátku jsem si taky skládal písničky, protože jsem byl líný učit se cizí. S mikrofonem na pódiu jsem se poprvé objevil až v roce ’84 na Bratislavské lyře. Do té doby jsme neměli ani jeden koncert.

Existují dva druhy zpěváků, jedni raději nahrávají ve studiu a druzí dávají přednost koncertování. Ke kterým patříte vy?

Já osobně si myslím, že se to doplňuje. Mám velmi silný vztah k obojímu. Velmi rád jsem ve studiu a stejně rád jsem na pódiu, když je ten koncert smysluplný, to znamená, když i já i posluchači chtějí. Pokud se to povede, je koncert neopakovatelný a je to strašně silný zážitek.

Kromě zpěvu se věnujete také fotografování. Je to pro vás práce, nebo jen koníček?

Určitě to neberu jako profesi, to bych si samozřejmě nedovolil. Mám za sebou pár výstav a jednu knížku fotografií, která vznikla v Americe. Je to ale už pár roků za mnou a od té doby jsem nepřipravil nic nového. Takže se dá říct, že je to koníček, který se v určitém stádiu podařilo přetavit v něco hmatatelného.

Jste jeden z mála slovenských interpretů, který je stejně populární jak v Čechách, tak na Slovensku. Čím si to vysvětlujete?

Mám pocit, že jsem jediný slovenský interpret, který má část repertoáru i v češtině. A to se netýká jen posledního alba, ale průběžné, dlouhotrvající spolupráce s pány Hapkou a Horáčkem. Myslím, že i tam se dají hledat kořeny toho úspěchu.

Mně se česky zpívá velmi dobře. Čeština totiž na rozdíl od slovenštiny umožňuje v pop-music pracovat se slangem a podobně. Navíc se mi to zdá být o mnoho měkčí jazyk, i když někdo může namítat, že právě slovenština je měkčí. Mně je to v  podstatě jedno. Slovenština je můj rodný jazyk, mám ho rád a píšu si v  ní texty. Stejně rád mám i češtinu, ve které jsem měl možnost nazpívat pár úžasných textů Michala Horáčka.

K o p ř i v n i c e (dam) - Poslední položkou zářijového programu Nora Café je páteční koncert pražské kapely Sto zvířat. Parta muzikantů a divadelníků se po necelém roce opět vrací na místo, které považuje po Malostranské besedě za svůj druhý domovský klub.

Pokud vše půjde podle plánu, kapela do Nory dorazí ve složení Arnošt Krátký (piano, zpěv), Jana Jelínková (zpěv), Tomáš Belko (saxofon a zpěv), Petr Pivoňka (kytara), Josef Doubrava (baskytara, zpěv) a Jan Kalina (bicí a zpěv).

Sto zvířat vznikli v devadesátém roce a její členové se částečně rekrutovali ze zaniklého rock and roll bandu Matěj Čech.

O necelé dva roky později si již kapela získala na pražské klubové scéně své místo a pravidelně pořádala výtvarně hudební happeningy. Právě ty společně s texty plnými zvláštních obrazů a překvapivými pointami vynesly kapele už nálepku intelektuálské kapely.

Energie a ’našlapanost’ hudebního projevu Zvířat však pohltí všechny posluchače koncertů, které kapela často spojuje s praštěnou pódiovou show.

K o p ř i v n i c e (dam) - Nejen starší a osvědčené tituly, ale také obnovenou premiéru starší hry a s největší pravděpodobností také premiéru zbrusu nové inscenace chystá na sezónu 2000 - 2001 místní loutkoherecký soubor Rolnička.

Na první představení se děti mohou těšit již čtvrtého října, kdy Rolnička na půdě loutkového divadla uvede reprízu pohádky Bubák Kája. „Do konce roku nás čeká ještě řada zájezdů. Pojedeme do Chropyně, do Frýdku-Místku na festival Loutka 2000 a v zásobě máme ještě několik pozvání,“ říká umělecká vedoucí Rolničky Alena Svobodová.

Ani místní diváci však nezůstanou ochuzeni. Na četná přání bude do repertoáru opět zařazena pohádka O pejskovi a kočičce. Reprízovat se bude také zatím poslední hra Tygřík Petřík a chybět nebude ani Dětský divadelní den či tradiční Mikulášské nadílky.

Po novém roce chystá soubor obnovenou premiéru představení Opička Ita s vylepšenou scénou. „Na konci sezony bych ještě ráda zvládla premiéru nové pohádky,“ slíbila Svobodová s tím, že bude vybírat z několika titulů, ale horkým kandidátem na scénické zpracování je Werichova Královna Koloběžka.

K o p ř i v n i c e (dam) - Na předposlední zářijový večer je v kulturním domě připraveno divadelní představení Dva kavalíři z Verony. Herci olomouckého Moravského divadla o půl osmé večer tímto Shakespearovým kusem otevřou novou předplatitelskou sezónu.

Dva kavalíři z Verony patří k nejméně hraným Shakespearovým hrám, literární věda ji zatracuje s tím, že je plná chyb a zmatků a označuje ji za jednu z nejhorších her alžbětínského dramatika. Není přesně známo, kdy hra spatřila světlo světa, nejčastěji se uvádí rok 1593 či 1594, to znamená, že spadá do autorova raného období před Romea a Julii, Sen noci svatojánské a Benátského kupce.

Shakespeare v této hře diváka přesvědčuje, že nic není tak vratké jako lidské sliby a přísahy. Děj je umístěn do italské Verony, odkud vyrážejí dva mladí šlechtici Valentin a Proteus na cestu do Milána k tamnímu vévodskému dvoru. Oba mladíci se navzájem zavážou přátelstvím a přísahou, že jeden druhého nikdy nezradí. Jejich ideály však v nepoznaném prostředí velkého města vezmou velmi rychle za své. Zatímco Valentin najde v novém městě skutečné city, jeho protějšek Proteus jen okouzlení pozlátkem. Jak už tomu je ve většině Shakespearových her, i v Kavalírech z Verony svěřil autor jednu z hlavních rolí lásce a právě zbrklost a neuváženost zamilovanosti sled událostí značně urychlí a zkomplikuje. Přesto, že prvotní zrada se ze začátku zdá být nicotná věc, strhává s sebou další a další poklesky a roste do neuvěřitelných rozměrů, nakonec jejich důsledků nezůstane ušetřen ani jediný aktér příběhu.

Inscenace měla svou premiéru na prknech Moravského divadla v listopadu roku 1998, její režie se tehdy ujal současný umělecký šéf olomoucké činohry Peter Gábor.

Třetí kus, který slovenský režisér nastudoval na prknech olomouckého divadla, byl mimořádně divácky úspěšný a divadlo s ním velmi často hostuje. Například letos na jaře sklízeli ’olomoučtí kavalíři’ úspěchy v pražském Divadle v Dlouhé.

K o p ř i v n i c e (dam) - V následujících několika týdnech by měla jedna z mála stavebních památek na území města dostat novou střechu.

Stávající krytinu a krovy Šustalovy rodinné hrobky na starém hřbitově nahradí pod dohledem památkářů nové. Na tuto akci má město přislíbenu také čtyřicetitisícovou dotaci od ministerstva kultury, tyto prostředky však zatím nedostalo.

Oprava hrobky však není jedinou investicí do starého hřbitova, letos se opravy již dočkaly cesty, lavičky a část obvodové zdi. V příštím roce se pak počítá s postupným restaurováním ornamentálních maleb na stěnách hrobky.

K o p ř i v n i c e (dam) - Přelom měsíce září a října bude v kině Puls patřit dvěma americkým snímkům a českému hitu Samotáři.

Ti, kdo ještě neviděli snímek Davida Ondříčka o hledání a lidských vztazích, mají šanci zítra a v pátek večer. Film, který má náběh stát se kultovním kouskem dnešní generace, bude Puls reprízovat v osm hodin večer.

Všechna odpolední představení tohoto promítacího cyklu budou patřit americké ’dance movie’ Tanec s vášní.

Americká baletní akademie je elitní škola, na kterou přijmou jen jednoho ze sta. Radost z tohoto úspěchu však mladým tanečníkům vydrží jen do první hodiny, kdy jim chuť do života vezme profesionální taneční mistr. Hrdinkami filmu jsou Jody, Eva a Maureen, bydlí spolu na jednom pokoji a každá z nich hledá vlastní cestu, jak se stát taneční hvězdou a sbírat obdiv ve světlech reflektorů. Sebevědomá, ale naivní Jody to zkusí přes postel a stráví noc s hvězdou školy Cooperem. Jaké je její zklamání, když zjistí, že pro něj to byla jen záležitost jedné noci. Až přehnaně spravedlivá a pravdomluvná Eva má sice asi největší talent, ale neumí se ve světě show businessu pohybovat. Hvězdou ročníku je určitě neoblíbená Maureen, kterou na školu doslova dotlačila její matka.

Velmi nepodařený scénář realizoval Nicholas Hytner, režisér, který v 90. letech slavil se svými muzikály nemalý úspěch na Broadwayi. Tanečním filmům sice stačí jednoduchý a přímočarý příběh, ale musí být alespoň nějaký, jinak se snímek stane jen dlouhým a v mnohých fázích značně nudným videoklipem. Ze zcela jiné soudku než Tanec s vášní je Hurikán v ringu. Životopisné drama boxera Rubina ’Hurikáns’ Cartera bude Puls promítat od soboty do pondělí večer.

V jedenácti letech se Rubin nespravedlivě a zásluhou podvraťáckého policajta Vincenta Della Pescay dostal do pasťáku, kde se naučil přijímat, ale ještě lépe rozdávat rány. Trvalo to dlouho a stálo to hodně dřiny a bolesti, než se Rubin dostal až na špičku. To je ale trnem v oku již zmíněnému policajtovi, který využije možnosti a po křivém obvinění a odsouzení bílou porotou pošle boxera za mříže. Po pětadvaceti letech se však najde tým kanadských studentů, který očistí Rubinovo jméno. Podle autobiografické knihy, kterou Rubin napsal ve vězení, natočil Norman Jewison poměrně zdařilé filmové drama. Ke kvalitě filmu, který zdobí Zlatý medvěd, Zlatý globus i nominace na Oscara, přispěl i představitel Hurikána Denzel Washington, který tu vytvořil určitě jednu ze svých zdařilých rolí.

K o p ř i v n i c e (dam) - Před třemi lety opustilo správní zázemí tehdejšího Technického muzea prostory Lašské vily. Letos na jaře byly z objektu vystěhovány také zbylé exponáty, které byly v budově deponovány, a přesunuly se do nových skladových prostor pod současným sídlem muzea. Od té doby stojí secesní vila v parku bývalého Závodního klubu bez užitku a jediné, co v ní ještě zbylo, je expozice kachlových kamen z produkce zdejší továrny.

Existuje sice plán, podle něhož by měly bývalé muzejní prostory opět brázdit zájemci o historii, na jeho realizaci však chybí jediné - peníze. Galerie významných kopřivnických osobností, pro kterou by se vila výborně hodila, může totiž začít vznikat až po kompletní rekonstrukci budovy. Taková oprava by si však vyžádala nemalé prostředky, které město jako majitel budovy nemá k dispozici. „Jsou připraveny nějaké dílčí opravy. Nejakutnější je rozhodně oprava krovů a střechy, kde se objevila dřevomorka. Vzhledem k tomu, že se jedná o chráněný památkový objekt, je zde možnost žádat o dotace, její získání je však podmíněno spoluúčastí města, ale na její pokrytí v současnosti prostředky nemáme,“ tvrdí starosta Kopřivnice Jiří Tichánek.

Poslední aktualizace: 05.01.2004 10:40