K o p ř i v n i c e (dam) - V úterý začala v galerii na Fojtství výstava kopřivnické výtvarnice Anny Georgiadu - Treuchlové, pokračovatelky známého výtvarnického klanu Treuchlů. Ta svými díly, které bude možné na Fojtství vidět až do konce března, potvrdila, že pomyslnou gloriolu svých rodičů Josefa a Jindřišky Treuchlových, jejichž obrazy byly populární nejen v našem regionu, má kdo převzít.

Výstava na Fojtství je Vaší první veřejnou prezentací v Kopřivnici. Neměla jste chuť vystavovat již dřív?

Už když jsem skončila v devadesátém třetím roce Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě a přišla zpátky do Kopřivnice, tak jsem se zajímala o možnost vystavovat. Bohužel nikdy se to nepovedlo. To ovšem neznamená, že bych nevystavovala vůbec. Mám za sebou již dvanáct samostatných výstav v Ostravě, Novém Jičíně, Brně, Českém Těšíně a dalších městech. V Kopřivnici jsem se zatím neprezentovala. Jen pár věcí bylo vystaveno při příležitosti otevření první části kulturního domu. Prostory na Fojtství jsou podle mne příhodné výstavní místnosti, a tak jsem v roce 1998 opět nabídla možnost uspořádání nějaké výstavy a do teď jsem vyčkávala na volný termín.

Vzhledem k povolání Vašich rodičů jste asi měla k malování blízko už odmalička. Kdy jste začala tušit, že ’kumšt’ bude živit i vás?

Možná se budete divit, ale jako malá jsem k malování příliš netíhla. Chtěla jsem být učitelkou, herečkou a podobně. Nenáviděla jsem štětce a barvy, protože, když má někdo za rodiče akademické malíře, tak oni na něj nemají moc čas, protože jsou pořád právě u těch barev a štětců. Asi jsem na ty barvy trochu žárlila. Ale později zhruba na základní škole to už mě začalo bavit.

Kdy začala Vaše umělecká kariéra?

Asi v době, kdy jsem studovala Uměleckou průmyslovku v Uherském Hradišti, kde jsem navštěvovala obor grafika. To byly nejhezčí čtyři roky v mém životě. Po střední škole jsem dělala talentovky na akademii v Praze, ale neuspěla jsem, měla jsem málo zkušeností. Takže jsem odešla do praxe, dělala jsem v propagaci, výstavnictví. Pracovala jsem na takových věcech, jako Země živitelka. Byla to docela dobrá škola. Na vysokou jsem se zkoušela hlásit víckrát, ale až v roce 1987 jsem se dostala do Bratislavy, pochopitelně taky na grafiku.

Studovala jste grafiku, ale vystavujete i malby. Jaké techniky nejčastěji používáte?

Nejradši kreslím, grafiku teď moc nedělám. Teď začínám také stále častěji malovat. Používám v podstatě všechny malířské a kreslířské techniky. Ale mám ráda čisté techniky, jejich vzájemné kombinace mi nesedí.

Kde hledáte náměty pro své obrazy?

Náměty jsou všude kolem nás. I když se moje věci mohou na první pohled zdát abstraktní, jsou to všechno zcela konkrétní věci, jen je třeba se pořádně dívat. Velmi mě inspiruje třeba divadlo. Je to všechno jednoduché a není se třeba bát něčeho nepochopitelného.

Říkala jste, že jste chtěla být učitelkou a vím, že se vám toto přání splnilo.

To je pravda. Poté, co jsem dodělala vysokou a vrátila se do Kopřivnice, jsem začala učit na MIS music. Nyní učím na Základní umělecké škole Zdeňka Buriana. Ta práce se mi líbí a mám radost, když můžu připravovat mladé lidi na střední a vysoké umělecké školy.

Když mluvíte o své práci, mluvíte o řemesle. Proč?

Považuji malování za řemeslo a učím to i své žáky. Podle mne je to hlavně řemeslo a jen ti nejlepší potom mohou svou práci povyšovat na umění.

Proč jste svoji výstavu nazvala Inventura?

Chtěla bych se trochu ohlédnout. Doufám, že mi vyjde čas, abych si tam sedla a chvíli přemýšlela o tom, co jsem dělala před pěti lety, jak maluji dneska a jak by se to mělo vyvíjet dál.

Vím, že vás také láká malování na velké plochy?

Velice ráda maluji po zdech, to dělám tak jednou, dvakrát do roka. Nejčastěji je to v ordinaci dětských lékařů nebo v nemocnicích a podobně. Barevné obrázky na zdech mohou děti stresované návštěvou lékaře rozptýlit.

Je těžké najít si svou cestu a být sám sebou. Ještě horší je to, když máte ty předky takové šikovné a všichni vědí, kdo byli vaši rodiče. Musela jsem se nějak prošlapat, proklestit a začít sama a úplně jinak.

David Macháček

L u b i n a (ili) - Už půl hodiny před samotným zahájením dětského maškarního plesu byl sál Katolického domu v Lubině zaplněn do posledního místa. Zdejší základní škola za nezištné podpory místní organizace Svazu žen pořádala již tradiční rej masek.

Při živé hudbě si zařádily zástupy princezen, kovbojů a roztomilých zvířátek, které nevědomky prezentovaly zručnost a dovednost rodičů.

Tradičně velmi lákavé občerstvení zajišťované Svazem žen, bohatá tombola a kolo štěstí přispěly ke zpestření zábavy natolik, že jen s nevolí opouštěly děti po čtyřech hodinách taneční sál.

K o p ř i v n i c e (dam) - Zatímco v myslích většiny lidí již vzpomínky na víc jak měsíc staré oslavy silvestra a Nového roku pomalu blednou, vietnamská menšina oslavila začátek nového lunárního roku až minulý pátek.

Odcházející končící rok a nynější rok Draka oslavila místní komunita, tvořena převážně vietnamskými obchodníky, tradičně ohlušujícím ohňostrojem a večírkem v hotelu P Beam.

K o p ř i v n i c e (dam) - Středeční večer šestnáctého února bude hudební sál kopřivnického kulturního domu patřit dalšímu koncertu netradiční hudby. Po lednovém vystoupení Borise Urbánka a Jiřího Dohnala dramaturgové do Kopřivnice pozvali pražského kytaristu Oldřicha Janotu.

Padesátiletý umělec píše a zpívá své písně už bezmála tři desetiletí. Mezi jeho největší ’hity’ patří Hotel Savoy, Královna včel, Bitva na Tursku či milostná balada Jsi můj druhý břeh.

Janotova hudba vychází z podobných postupů jako třeba Leonard Cohen nebo Brien Ena vzhledem ke svým uměleckým kvalitám měl šanci stát se velkou hvězdou tohoto žánru bohužel sedmdesátá a osmdesátá léta v Československu však alternativní hudbě nepřála. Po revoluci kytarista nahrál tři alba, ty ale podle pamětníků nemohou nahradit chybějící kvalitní nahrávky z osmdesátých let, kdy byl Oldřich Janota na vrcholu svých tvůrčích sil.

Dřív Janota vyhledával pro své koncerty atraktivní prostředí středověkých hradů a klášterů. Stále častěji hraje v běžných koncertních sálech a hudebních klubech. Janotova minimalistická hudba vychází z dlouhých let hledání ideální formy. Umělcova kytarová hra zní stále víc průzračněji a zpěv, který podle vlastních slov považuje Janota spíše za svého nepřítele, časem nabyl jistoty. „Janotovy koncerty jsou magické proudy tónů a slov začínající kdesi v minulosti a končící v budoucnosti, kterou ještě neznáme,“ napsal v recenzi pro časopis Rollingstone Saša Neuman.

K o p ř i v n i c e (dam) - Kombinace jednoho z nejlepších pražských divadelních souborů a jedné z nejlepších komedií autora Williama Shakespeara čeká v úterý patnáctého února na návštěvníky místního kulturního domu.

Zkrocení zlé ženy, komedii o tom, že ženský jazyk může být mnohem strašnější zbraní než meč, odehrají herci Činoherního klubu.

Náročný kus s mnoha postavami s Činoherním klubem nastudoval v roce 1997 režisér Michal Lang a diváky zaujal mimo jiné nápaditou scénou Kláry Langové. Atraktivitu představení navíc zvyšuje obsazení rolí herci známými nejen z jevištních prken, ale také filmového plátna a televizních obrazovek. Diváci se mimo jiné mohou těšit na Michala Dlouhého, Petru Špalkovou, Jiřího Zahájského, Jana Skopečka, Kamila Habicha a mnoha dalších. Na výkony Petra Dlouhého a Petry Špalkové navíc kritici nešetřili chválou a diváky prý strhují k potleskům na otevřené scéně.

K o p ř i v n i c e (dam) - Svým druhým představením bude v sobotu dvanáctého února pokračovat obnovený divadelní projekt Prkno. Tentokrát do Kopřivnice přijede frýdecko-místecký soubor DUO. Ten působí v bývalém loutkovém divadle Čtyřlístek a supluje v okresním městě chybějící profesionální scénu.

Frýdecko-místecké divadelníky bude zastupovat jeden ze souborů sdružených v ’DUU’ nesoucí název Rynek. Pod vedením režisérky Dany Ryškové této tvůrčí skupině hrají především vysokoškoláci a předmětem jejich zájmu jsou hlavně klasická díla divadelní literatury. Výjimkou nebude ani představení Lásky hra osudná, které zahrají v Kopřivnici. Lásky hra osudná je jednoaktová hra bratří Čapků vycházející z klasické předlohy commedia dell’arte.

Divadelní spolek DUO má v současnosti zhruba třiapadesát aktivních herců, navíc k němu patří ještě patnáctičlenný dětský soubor. Název DOU vyjadřuje nejen to, že divadlo hraje jak pro dospělé, tak pro děti, ale i fakt, že se věnuje jak činohře a loutkovému divadlu.

Samotný soubor se ještě dělí do několika tvůrčích skupin, které samostatně připravují jednotlivé hry. Ročně DUO odehraje přes šedesát představení.

K o p ř i v n i c e (dam) - Ne dva, ale hned tři filmy se tento týden objevily na programu kina Puls, i když novinkou je pouze horor Zámek hrůzy, své diváky si jistě najdou i reprízy Tarzana a komedie Prci, prci, prcičky.

Zámek hrůzy se bude jako jediný hrát každý večer ode dneška až do pondělí, zbylé dva snímky se pak rovným dílem podělí o odpolední termíny.

Jak již název napovídá horor Zámek hrůzy se celý odehraje v jednom velkém, osamoceném domě plném neklidných démonů. V něm se rozhodnou strávit víkend spojený s terapií proti nespavosti doktor David Marrow a jeho pacienti.

Osmdesát milionů, které do Zámku hrůzy investovalo studio DreamWorks, jsou na architektuře a vizuálních efektech opravdu vidět. Pravděpodobně ke škodě filmu však bylo, že producenti chtěli zvýšit návštěvnost filmu tím, že byly vystříhány všechny drsnější scény tak, aby byl film nepřístupný jen pro děti do dvanácti let. Ve filmu tudíž na rozdíl od většiny hororů nejsou žádné krvavé, odporné, či erotické scény. Přesto, že děj a forma filmu není příliš zdařilá, jména Liam Neeson a Catherine Zeta-Jonesová své diváky do sedadel jistě přilákají. Obě hvězdy jsou paradoxně odsunuty do poněkud vedlejších rolí, protože bezkonkurenčně největší prostor dostala Lili Taylorová v roli Eleanor, která je zvlášť oblíbeným terčem útoků neklidných duchů. Její výkon je kvalitní a spolu s téměř dokonalou výpravou patří k tomu nejlepšímu, co se na plátně objeví.

Prvním z reprízovaných snímků je komerčně úspěšná komedie Prci, prci, prcičky.

Její děj je jako celý film velmi prostý. Čtyři američtí maturanti se slavnostně zapřísáhnou, že než složí zkoušku dospělosti na akademické půdě, dovrší své mužství i v rovině biologické.

Film je dílem debutujících bratrů Paula a Chrise Weitzových na postu režisérů a rovněž debutujícího scenáristy Adama Herze. Ti se společně rozhodli natočit film, jejichž starší podoby chrlily hollywoodské ateliéry v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Sobotní a pondělní odpoledne bude v kině patřit hlavně dětem, ale i dospělým fanouškům světa Walta Disneye, z jehož animátorské dílny vyšlo nejnovější zpracování Tarzana.

Notoricky známý příběh malého lidského chlapce, kterého se po násilné smrti jeho rodičů ujme gorilí samice Kala, je bestsellerem mnoha generací a nemá cenu jej popisovat. Tarzan je společným dílem dvou režisérů Kevina Lima a Chrise Bucka, pro kterého byl Tarzan celovečerním debutem. Skvělá animace je u Disneyovky samozřejmostí, stejně jako několik písní v nezaměnitelném stylu. Na rozdíl od jiných filmů postavy na plátně zpívají jen několik desítek vteřin v celém filmu a většina zpěvu pouze podmalovává důležité scény. Autorství písní patří Philu Collinsovi. Přesto, že Collins písně nazpíval hned v několika světových jazycích, v české verzi filmu jej nahradil Petr Muk.

Poslední aktualizace: 05.01.2004 10:35