Mládež převážně krade a ničí majetek, objevují se i drogy

Foto Krimi 1

Děti se na jedné straně stávají často oběťmi zločinu, ale na straně druhé také zločin páchají, a to ne zrovna v zanedbatelné míře. Kopřivničtí policisté s tím ostatně mají své zkušenosti.

Jakých přestupků či trestných činů se děti nejčastěji dopouštějí? „Jednoznačně vedou krádeže, a to krádeže v obchodech,“ říká šéf kopřivnické městské policie Jan Müller. „Některé děti kradou sladkosti, ale jsou i takové, které kradou to, co později mohou zpeněžit. Často kradou třeba kosmetiku a další drobnosti, většinou to, co se dá dobře schovat. Nevíme o tom, že by dítě ukradlo kolo.“

Rovněž vedoucí kopřivnického oddělení Policie České republiky major Josef Jeřábek míní, že trestná činnost, na které se děti a mladiství v Kopřivnici podílejí, je velice různorodá. „Nejčastěji však páchají majetkovou trestnou činnost. V souvislosti s touto trestnou činností bylo v prvním pololetí letošního roku stíháno nebo vyšetřováno celkem 86 pachatelů, z čehož bylo jedenáct dětí a jedenadvacet mladistvých. Zločinnost dětí nám začíná dělat velké starosti. Letos jsme zaznamenali také kvalifikovanou trestnou činnost provedenou pachatelem, který byl ještě žákem základní školy. Ve škole ukradl spolužákům klíče a vykrádal byty,“ uvedl Jeřábek. Vůbec nejvíce se ale podle něj mládež podílí na vykrádání aut. „Jen za letošní první pololetí jsme chytli osm takovýchto zlodějů. Když si vezmeme, že ve stejném období evidujeme jedenáct objasněných krádeží věcí z aut, tak podíl mladistvých je zde obrovský.“

Co mladistvé a děti vede k tomu, že se zlodějna stává běžnou součástí jejich života? „Zcela určitě to souvisí s tím, že tato věková skupina má málo peněz na takovou činnost, jako je hraní na automatech, i když to je již v Kopřivnici jakž takž pod kontrolou, ale přijíždějí nám do Kopřivnice pachatelé i z jiných měst. Bohužel, dnes se setkáváme i s tím, že mladí lidé potřebují peníze na zakoupení drog. Jako nejsnadnější způsob, jak přijít k penězům, se jim zřejmě jeví otevřít nějaké auto a následně prodat ukradená rádia někde v bazaru, často hluboko pod cenu,“ tvrdí Jeřábek.

V Kopřivnici se začínají množit i případy, se kterými se policisté donedávna vůbec nesetkávali - a to výroba a distribuce omamných látek a jedů, tedy problém drog. Letos již policie řešila osm případů. „Již před léty jsme věděli, že tento problém dorazí i k nám,“ říká Jeřábek.

Ve všech případech, které souvisely s výrobou a šířením drog, se jednalo o mládež. „Páchání trestných činů pod vlivem nealkoholových drog jsme zatím nezaznamenali, spíše to byly nějaké delikty, které lze charakterizovat jako přestupky. Ale u alkoholu se s problémy setkáváme velice často. Většinou jde o výtržnictví a násilné trestné činy jako je ublížení na zdraví a podobně. Jak působit preventivně v této oblasti, je velmi složitá otázka. Vede se o tom řada diskuzí, objevují se i názory na legalizaci drog. Něco na tom možná bude, protože pokud je něco zakázáno, tak tím více se to lidé snaží dělat. Možná by se drogy měly v nějakých mezích povolit, ale tak, aby byla zachována možnost určité regulace a společenské únosnosti. Prodej alkoholu je zcela legální a nikomu to nijak divné vůbec nepřipadne,“ řekl vedoucí místního oddělení Policie ČR.

Od ledna začne platit novela zákona, podle kterého bude trestné držení drogy v množství „větším než malém“. „Potom se usnadní dokazování distribuce, protože zatím je za každým případem odhalení a usvědčení výrobců a distributorů drog spousta mravenčí práce,“ podotkl Jeřábek.

U dětí a mladistvých se však zaznamenává další škála činů, které se dají označit za zločinné. „Stává se, že si rodiče stěžují, že jejich dítě druhé šikanuje na pískovištích, hřištích a podobně. Opomenout nelze ani mládež, která má již kolem patnácti až osmnácti let. V této skupině je spousta jedinců, kteří se nudí a rozbíjejí zařízení hřišť či jiný majetek. Po návštěvách diskoték nacházíme rozkopané koše, poničené lavičky, jsou do nich vyrytá jména, srdíčka a podobně. Nejhorší období, kterým je čas letních diskoték na přehradě v Lubině, již naštěstí letos máme za sebou. Mládež cestou z přehrady do Kopřivnice nenechá nic na pokoji. Kope do dopravních značek a vůbec rozbíjí vše, co jí stojí v cestě. Nicméně všechno, co je ve městě poničeno, mají na svědomí pachatelé právě z této věkové skupiny. Málokdy se stane, že se vandalsky chová třicetiletý člověk,“ uvedl Müller.

Dnešní dospívající mládež si podle něj ani příliš nedělá z toho, když je strážníci přistihnou. „Ještě jim kolikrát vynadají a vyhrožují, že si to s nimi rodiče vyřídí. Když si vzpomenu na své mládí, kdy jsme měli respekt i z železničáře, který měl uniformu, tak dnes je to něco úplně jiného. Mladí nemají respekt ani před státním policistou, o městském už vůbec nemluvím.“

Výtržnictví je většinou spojováno s konzumací alkoholu. Ten by sice podle zákona pít neměli, ale opak je pravdou. Postih ovšem riskuje nikoliv mládež, ale hospodští a barmani, kteří dětem nalévají. „Bohužel, postihnout se dá jedině ten, kdo je při podávání alkoholu přistižen, a to je dost obtížné. Mladší návštěvníci diskoték si totiž buď přinášejí alkohol odjinud, nebo ho chodí kupovat ten nejstarší,“ tvrdí Müller. Mladistvé kolikrát strážníci vozí domů rodičům, ale mnohdy se setkávají s tím, že rodiče jsou v horším stavu, než jejich potomek.

Za nalévání alkoholu mladistvým hrozí vysoké sankce. „Na místě může dostat ten, kdo mladistvým nalévá, pokutu tisíc korun, ale za opakované přistižení v přestupkovém řízení může být postižen patnáctitisícovou pokutou a zákazem činnosti až do dvou let. Pokuty jsou uplatňovány vůči tomu, kdo alkohol podává, tedy servírce, barmanům a podobně, ale zákaz činnosti znamená odebrání živnostenského listu a tedy na nějakou dobu uzavření podniku,“ řekl velitel kopřivnické městské policie Jan Müller. Alkohol se mladistvým podává především na diskotékách, kde strážníci občas personál přistihnou. Hodně alkoholu ale mládež kupuje v normálních obchodech, kde se nad tím nikdo nepozastavuje. Alkohol si pak nosí na diskotéky. „Uvažovali jsme i o tom, že se zaměříme na kontrolu prodejen, ale rodiče kolikrát posílají děti například pro pivo, takže je to dost obtížné. Hodně teenagerů také vypadá starší, takže by měli v obchodech chtít občanské průkazy, což ale v praxi nikdo nedělá,“ uvedl Müller.

Kabelová televize loni vysílala besedy zaměřené na prevenci kriminality, jejichž součástí byla reportáž o prodeji alkoholu dětem. Televize tehdy dospěla ke zjištění, že koupě alkoholu není pro dítě problém. Podobný test kopřivnických prodejen potravin chystaly letos i Kopřivnické noviny. Čtrnáctiletý chlapec, který nevypadal starší, koupil již v prvních dvou obchodech bez nejmenších problémů láhev vína, aniž by musel použít připravené výmluvy. Bylo jasné, že v testu nemá smysl pokračovat.

Provozovatelé dávají pozor, aby se k automatům nedostaly děti

Není to tak dávno, kdy nebyla v Kopřivnici hospoda, aby v ní neblikaly alespoň tři hrací automaty a nepokoušela na nich štěstí i mládež, které do osmnácti let chyběl nějaký ten rok. Obrovský boom automatů z první poloviny devadesátých let však pominul podobně jako odešla móda tříkilových mobilních telefonů.

Problémy sice zůstaly, ale dnes automaty ohrožují mládež mnohem méně, než kdysi. „Jednak jsou poplatky za automaty tak vysoké, že se pomalu nevyplatí tyto stroje provozovat a potom město má vyhlášku, podle které by měly být automaty schované za nějakou plentou, kam by mládež neměla přístup. V podnicích, kde dnes ještě automaty jsou, dělají strážníci často kontroly a pokud v prostoru pro automaty přistihnou někoho mladšího osmnácti let, tak má provozovatel dost velkou smůlu. Provozovatelé si toho, zdá se, jsou vědomi a dávají na automaty pozor,“ řekl velitel kopřivnické městské policie Jan Müller.

Kromě toho, že na automatech vzniká závislost, se hráči dopouštějí i páchání další trestné činnosti. „Každý, kdo prohraje, potřebuje další peníze. Nejjednodušší je vybrat někde z auta rádio za čtyři tisíce a za pět stovek jej prodat. Těch pět stovek pak stejně skončí zase v automatu v domnění, že když už to pět set vzalo, tak za dalších pět set korun to musí něco vydat,“ míní Müller. Podle něj sice policisté vědí o pár hráčích, kteří vysedávají velmi často u automatů, ale v sázkových kancelářích jako je například Fortuna, se sázejí daleko větší peníze než u výherních automatů.

Útěky nejsou výsadou dětí z asociálních rodin

Případ, kdy policisté po několik dní usilovně hledali chlapce, který utekl z domova, se stal v Kopřivnici naposledy loni. V České republice podobně odejdou z domova ročně stovky dětí. Útěky z domova přitom nejsou žádnou výsadou dětí asociálů nebo budoucích delikventů. Na rodičovské „proč?“ existuje téměř nekonečná řada odpovědí. Za odchody z domova může stát jistá nezralost dítěte, přechodná nekritičnost k rodičovské autoritě, špatná známka, touha po dobrodružství...

Útěky dětí z domova policisté neřeší denně, přesto se s nimi setkávají. „O většině útěků se vůbec nedozvíme nebo z doslechu až po čase, protože rodiče zatoulané dítě naleznou sami,“ říká vedoucí kopřivnického oddělení Policie České republiky major Josef Jeřábek.

Nejzávažnější útěk se stal v loňském roce, kdy po několik dnů dítě hledaly desítky policistů. „Případ nakonec skončil nalezením chlapce u prarodičů, ale pokud by nám rodiče nezatajili některé okolnosti, které útěku předcházely, mohlo se pátrání vyvíjet jinak. Chlapec by byl nalezen mnohem dříve a policie by ušetřila značné finanční prostředky. Rodiče totiž nejdříve tvrdili, že vše doma bylo v pohodě, ve škole také a kluk z ničeho nic zmizel. Pokud se takový případ oznámí, je to okamžitě signál k mobilizaci maximálního počtu sil. Ve zmíněném případě jsme však na počátku nedostali podstatnou informaci, že doma byl kravál kvůli špatné známce ve škole. To rodiče prozradili asi až za tři dny. Vždy, když dítě zmizí z takové pohody, jak ji rodiče nejprve vykreslili, je to důvod k mnohem intenzivnějšímu pátrání, protože existuje podezření, že se stalo něco závažného. Takové pátrání se potom značně prodraží. Pokud bychom informaci o okolnostech kolem známek dostali, mohli bychom usuzovat, že dítě uteklo z domova ze strachu a nestalo se obětí nějakého závažného trestného činu,“ uvedl Jeřábek.

Ze zkušeností policistů vyplývá, že nejzranitelnější jsou děti, kterým ještě nebylo patnáct let. Jejich naivita je totiž vystavuje nebezpečí, že se stanou obětí nějakého mravnostního či dokonce násilného trestného činu. Jde-li o zmizení malých dětí, policie nasadí do hledání prakticky všechny lidi, které má. U starších dětí se však většinou stává, že odcházejí za dobrodružstvím.

Podle psychologů existuje v případě odchodů dětí z domova i takzvaný lavinový princip. Dítě se bojí přijít o hodinu později, tak zůstane další hodinu, pak se bojí ještě víc a nakonec přijde za týden. Za útěkem z domova přitom nemusí být jen hloupý nápad. Některé děti se třeba skrývají před šikanou nebo mohou být samy obětí násilí a schovávají se proto, že nevědí, co doma mají říct.

Pokud rodiče zjistí, že jejich dítě nepřišlo domů tak, jak obvykle chodívá, měli by znejistět. Není však důvod si hned představovat nejhorší. Děti se nejčastěji uchýlí ke kamarádům, na chaty a chalupy a mnohdy i do míst, kde trávily prázdniny. Není také od věci mít v období dospívání kopii telefonního záznamníku potomka. Známost, která se z počátku zdála být jen letmá, se může změnit za jistých okolností ve fatální. S touto kopií je však potřeba nakládat velice opatrně a použít ji jen v největší nouzi, protože už jen prozrazení její existence může vést k domácí válce. Znát kamarády dětí a jejich telefonní čísla by však mělo být pro všechny rodiče samozřejmostí.

Policisté míní, že je těžké určit, jak dlouho mají rodiče čekat, zda se dítě nevrátí. „To musí každý nějak vycítit sám. Záleží vždy na zvyklostech v rodině, například zda dítě chodívá později často nebo se vrací domů vždy včas. Pokud dojde k nějakému vybočení z pravidelnosti, může to být známkou, že se něco stalo. V těchto případech však lze doporučit, aby rodiče ztraceného dítěte kontaktovali policii raději dříve než později. I když se nakonec dítě najde samo a nic se v podstatě nestane, nebere se ohlášení pohřešování dětí jako zbytečné obtěžování policie. Je lépe začít s pátráním co nejdříve, protože dítě může být například zraněno někde na odlehlém místě a každá minuta je dobrá,“ uvedl vedoucí kopřivnických policistů Jeřábek.

V případech pátrání po zmizelých dětech si policisté na spolupráci s veřejností, na rozdíl od vyšetřování jiných případů, nestěžují. „Ve vzpomínaném loňském pátrání po chlapci, který utekl z domova, nám nabízeli pomoc i hasiči či myslivci,“ dodal Jeřábek.

Před návratem dítěte by se rodiče měli poradit s psychologem, jak postupovat.

Pravidla modelového útěku z domova

- většina dětí je nalezena blízko domova, u osoby nebo na místě, které je předem možné odhadnout
- naopak, utíká-li dítě od vážného problému (rozvod rodičů), může být daleko
- většina dětí se sama vrátí
- mladší děti, zhruba do patnácti let, se většinou nesnaží opustit republiku
- pokud se útěky opakují, děti se vracívají na stejné místo

Pedofil jen málokdy vypadá tak, jak si jej děti většinou představují

Foto Krimi 2

Pedofilie je sexuální úchylka, při níž jsou objektem erotického zájmu děti. Pedofilové však většinou dětem nechtějí ublížit a naopak je milují. Mezi pedofily lze najít nejgeniálnější autory dětské literatury, ilustrátory, herce, zpěváky, výborné trenéry, vedoucí zájmových kroužků, ale také učitele. Jen málokdo dokáže chápat dětskou duši právě tak, jako pedofilové a dokáže si získat jejich důvěru. Nebývají to oškliví lidé, jak si pedofila představují děti a nemají zapotřebí jim nabízet ani bonbony či hračky nebo je lákat na odlehlá místa. Děti s nimi většinou jdou samy. Před hodnými a krásnými lidmi je totiž nikdo nevaroval.

Podle psychologů nesou vinu za to, že děti následují pedofily zcela dobrovolně, především rodiče. Ti mnohdy naivně dětem líčí potenciální devianty. Nezanedbatelný díl viny však mají i pohádky. Ty totiž od útlého věku dětem vštěpují do paměti, že synonymem pro zlého člověka je člověk ošklivý. Člověk, který by dětem mohl ublížit, tak v dětských představách chrastí řetězy, páchne sírou, šklebí se bezzubými ústy nebo tvář skrývá za tmavými brýlemi, plnovousem či kloboukem. Přidá-li se k této vizi středoevropská prudérie, jež nutí rodiče ke zmatenému líčení kohosi, kdo nabízí cukrovinky nebo rovnou odvléká oběť do temného lesa, aby jí tam cosi nepopsatelného provedl, výsledek nepřekvapí - děti nechápou zhola nic.

Nejsou připraveny na to, že by mohly pedofila dobře znát, ani na to, že by to mohl být člověk pohledný, laskavý a zdánlivě bezbranný. Nevědí, že by to mohla být žena. Absence sexuální osvěty dílo završuje - ve chvíli, kdy pedofil dítě sexuálně obtěžuje, děti nechápou, co pedofil vlastně dělá.

Z výzkumu, který před několika lety prováděla Vysoká škola pedagogická v Hradci Králové, vyplývá, že nejméně osmdesát procent dětí je během sexuálního zneužití pasivních. Pedofil má sice snahu se s dítětem tělesně sblížit, ale nechce mu ublížit. Někdy si dokonce namlouvá, že dítě jeho libé pocity sdílí. Projev odporu dětí, jako je křik, by jim mnohdy mohl ušetřit traumatické zážitky.

Na první konferenci o zneužívání dětí Východ - Západ, která se v září roku 1996 konala v Praze, odborníci konstatovali, že počet případů, jež policie eviduje, je mnohem nižší než ten, který mají ve svých záznamech psychologové a sexuologové. Ani ti ovšem nevědí, zda všechny děti své zneužití vůbec oznámí. Buď nedokáží říci, co se vlastně stalo, případně se bojí, zda na události nenesou sami nějakou vinu nebo se prostě jen stydí. Mnohdy se rodičům svěří, ale ti nic nepodniknou, aby dítě nebylo znovu traumatizováno líčením události nebo se bojí, zvláště v menších městech, hanby.

Není rok, kdy by se případy zneužívání dětí v Kopřivnici policisté nezabývali. Jen v loňském roce to bylo osmkrát.

„Dítě, které bylo zneužito, se může obrátit třeba na linku důvěry, kde mu poradí jak postupovat nebo klidně může vytočit přímo policejní linku 158,“ říká policejní inspektor Tomáš Chuda, který se těmito delikty na kopřivnickém oddělení Policie ČR zabývá. „Většinou tak ale neučiní, protože zde hraje svou roli strach. Mnohdy totiž jde o vztah otec a dítě. Pokud se dítě samo nesvěří, sotva se na jeho zneužívání přijde. Podezření, že něco není v pořádku, mohou mít třeba učitelé nebo jiní lidé, například příbuzní, jako jsou prarodiče a podobně, kteří jsou s dítětem často ve styku. Ti mohou postřehnout změny v chování dětí, ale je to dost obtížné,“ míní Chuda.

Velice složité je podle něj i prokazování takových činů, pokud už policie má na ně podezření. „V těchto případech s námi lidé nechtějí spolupracovat, protože mají obavu vypovídat proti sousedům nebo dokonce příbuzným. Takových případů si navíc většinou velmi rychle všimnou novináři a publikují je již během vyšetřování a nám to ztěžuje práci. Podrobnosti se potom dostávají na veřejnost během šetření, což není právě pro příbuzné moc příjemné, navíc musí znovu vypovídat před soudem. Výslechy dětí jsou potom ještě složitější. Problémem je už to, najít takovou osobu, před kterou bude dítě vůbec mluvit. Výslechy dětí musíme dělat za přítomnosti zákonných zástupců. Podle zákona je přitom opakovatelnost těchto výslechů vyloučena. U těchto závažných deliktů se děti vyslýchají za přítomnosti dětských psychologů, aby se ještě více nepoškodila jejich psychika,“ dodává Chuda.

Rodiče tedy nemusejí mít obavu, že jejich dítěti bude neomaleným vyptáváním dále ztrpčován život a že by muselo znovu svědčit u soudu.

Doporučení - „už na to nemysli“, které se zneužitým dětem dostává, je stejně časté jako nesmyslné. Pokud se dítě z problémů nevypovídá, přivodí si mnoho dalších problémů. Řada obětí není ještě dlouho po překročení hranice dospělosti schopna navázat normální partnerský vztah. Většina z nich má těžko odbouratelné sexuální zábrany. Psychologové také upozorňují na to, že asi pětina obětí zneužití, se v dospělosti zařadí mezi pedofily. Některé zneužité děti se totiž přestávají sexuálně vyvíjet. Jsou sice schopny sexuálního života, ale i v dospělosti se chovají třeba jako osmiletí. Protože u dospělých partnerů nenacházejí pochopení, obracejí se k mladším osobám. Tím, že přesmyknou svou roli, jako by se snažily vyznat v dramatu, ve kterém kdysi sehrály roli oběti. Jako pachatelé pak jednoznačně preferují děti, které jsou ve věku, v němž byli sami kdysi zneužiti.

Na konci letošního roku zřejmě policisté oznámí rekordní číslo sexuálního zneužívání dětí v České republice. Loni se policie v celé zemi zabývala téměř jedenácti sty případy, letos jich jen za první pololetí bylo už 775. Stejně jak přibývá případů zneužívání se však zvětšuje

Jaké jsou nejčastější triky pedofilů?

- Využívají dětské ochoty a touhy zavděčit se a prosí o pomoc - s nákupní taškou, s přečtením domovních vizitek, s orientací v odlehlých uličkách
- Přinášejí naléhavé vzkazy od rodičů typu „máš jít hned do suterénu, čeká tě tam maminka“
- Předstírají péči o zdraví dítěte a provádějí lékařské pseudoprohlídky

Jak si děti představují pedofila?

Paragrafy kolem obětí zneužívání

K tomu, aby byl trestně stíhán pachatel, který sexuálně zneužil dítě, není zapotřebí souhlasu poškozeného. Dítě tedy, ať chce či nikoli, musí vypovídat na policii. Ta je ale povinna vůči němu postupovat šetrně tak, aby se výslech nemusel opakovat. Před traumatizujícími dotazy dítě chrání přítomný psycholog nebo psychiatr. Odmítnout výslech je možno pouze v případě, že by výpověď poškodila blízkého příbuzného.

U soudu se až na výjimky nevypovídá. Jestliže je to z nějakého důvodu přece jen nutné, pak bývá z jednání vyloučena veřejnost anebo dítě vypovídá mimo soudní síň. Hrozí-li mu nějaké prokazatelné nebezpečí, může zůstat v anonymitě.

Je na místě zdůraznit, že osudově rozhodující je hranice věku patnácti let. Paragraf 242 trestního zákona praví: Kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán... Před soudem tedy může stát i patnáctiletá dívka, která se zaplete s chlapcem, kterému do patnácti let zbývá týden.

Dívky, které zavraždili sexuální devianti, zemřely zbytečně

Foto Krimi 3

Není snad horší trestný čin, než sexuální zneužívání dětí, které mnohdy končí jejich smrtí. Případ belgického pedofila Marka Dutrouxe otřásl v roce 1996 světem. Jeho oběti - dvě osmileté školačky z východní Belgie zmizely v červnu 1995. Jejich těla byla nalezena o čtrnáct měsíců později v plastových pytlích pod pětimetrovou vrstvou jílu. Patolog jednoznačně rozpoznal jak stopy sexuálního zneužívání, tak příčinu smrti. Dívky zemřely hladem. Belgická veřejnost žádala pro vraha trest smrti, který byl v té době již v Belgii zrušen.

Není ale potřeba hledat v archivech případy až z Belgie. Prakticky ve shodném časovém období, jako zmizely belgické školačky - v červenci roku 1995, byla v nedaleké Ženklavě brutálně zavražděna a sexuálně zneužita rovněž osmiletá dívka. Její vrah Stanislav Večeřa dívku zneužil a ubil paličkou na maso. Také v Česku žádali lidé pro Večeřu trest smrti, který ani zde nelze udělit.

Oba případy měly ještě jednu věc společnou, přestože spolu vůbec nesouvisejí: Policie, soudy a řada dalších institucí znala pedofilní a sadistické sklony obou maniaků více než deset let. Přesto se tito mimořádně nebezpeční lidé mohli svobodně ve společnosti pohybovat. Není tedy důvod se dnes domnívat, že podobní zločinci mezi námi nejsou a naše děti jsou v bezpečí, když státy své občany neuchrání od nejzávažnějších zločinů, ani když je mohou velice dobře předpokládat. Praxe ukazuje, že je lhostejno, o který stát se jedná.

„Dívka musela velmi trpět. Obžalovaný ji trápil tři čtvrtě hodiny. Do lesíka ji vlekl a ona se bránila,“ uvedl předseda senátu krajského soudu v Ostravě Pavel Suchánek, když v lednu 1996 zdůvodňoval rozsudek pro Večeřu. Soud potvrdil, že Večeřa dívku zneužil, bil do hlavy paličkou na maso, škrtil a nakonec ji ubodal. Soudci potvrdili, že je výpověď Večeři šokovala. Ten popisoval, jak si paličku na maso i nůž přinesl, aby se zmocnil nějaké dívky, a poté i svůj hrůzný čin.

Stejným způsobem, jako děvče v Ženklavě, Večeřa přepadal ženy a dívky již v minulosti. V roce 1981 jej soud poslal do vězení, protože s nožem v ruce přepadl osmiletou holčičku a osahával ji. Za několik let nato srazil z kola ženu a snažil se ji znásilnit. Zachránilo ji jen to, že kolem šla sousedka. Tento čin policisté označili za pouhý přestupek. Předseda senátu Suchánek se při hlavním líčení tomuto postupu podivoval, protože jinak mohl být Večeřa dávno ve vězení. Tentokrát již dostal za brutální vraždu doživotní trest vězení a po pár dnech spáchal ve své cele sebevraždu.

Marc Dutroux byl poprvé zatčen v roce 1985 za únos a znásilnění šesti holčiček. Rozsudek zněl - třináct let vězení. V roce 1992 byl znovu na svobodě. Úřady totiž přihlédly k jeho vzornému chování. Už rok po svém propuštění byl nezaměstnaný elektrikář majitelem několika domů v okolí Charleroi, čtyř osobních automobilů a dvou dodávek. Kufřík, který u sebe nosil, byl nacpaný penězi. Hodně také cestoval na Slovensko a do Prahy. Vybudoval síť dodavatelů, kteří pro něj unášeli děti. Unesené dívky držel v kójích, které vyzdil ve sklepě. Jediným zařízením kobek byla postel. Po celou dobu od svého propuštění neměl Dutroux opletačky se zákonem, přestože na něj policie dostávala od informátorů zprávy, že kupuje holčičky.

Když ho policie přišla v prosinci 1995 zatknout, nesouviselo to s mizením dětí, ale drahých automobilů. Obě později nalezené dívky v té době ještě byly v Dutrouxově sklepě naživu. Čtyři měsíce vězení, které Dutroux dostal za krádeže aut, osud dívek zpečetily. Není známo, proč do sklepa nikdy nešla Dutrouxova družka Michele Martinová, původně učitelka etiky, která stávala za kamerou, když Dutroux točil s holčičkami pornografická videa.

Není známo ani to, kolik dalších dívek ve sklepě pobývalo. Ve vězení Dutroux poté skončil náhodou, když byla unesena čtrnáctiletá dívka a svědci únosu si zapamatovali číslo dodávky. Dutroux potom policii ukázal hroby obou holčiček. Vedle nich policisté nalezli i Dutrouxova kumpána Bernarda Weinsteina a osmnáctiletou a sedmnáctiletou dívku, které policie zpočátku hledala v nevěstincích v Česku a na Slovensku.

Policie u Dutrouxe našla stovky pornokazet. Dětských „hereček“ na nich vystupovaly desítky, muž však jediný - Dutroux.

S drogou experimentuje spousta dětí, ale většina mít problémy nebude

Foto Krimi 4

Napadlo vás někdy, že právě vaše dítě může brát drogy? Nebo vás taková věc vůbec netrápí, protože se domníváte, že se může stát jen dětem jiných rodičů?

Pravdou však je, že drogy dětem nepřináší jakýsi ošuntělý chlápek z podsvětí postávající před školou. Mnoho dospívajících totiž poprvé zkusí drogu, kterou jim nabídne kamarád. Nemá žádný smysl se zabývat kouřením, které zkouší ani ne desetileté děti nebo ochutnáváním alkoholu, který najdou běžně doma.

I když faktem zůstává, že právě alkohol je nejnebezpečnější drogou, a to jak z hlediska nesmírně snadné dostupnosti, velmi nízké ceny, obrovského rizika získání závislosti i trestné činnosti, která je pod vlivem alkoholu páchána.

Každý mladý člověk má sklony k experimentování a porušování zákazů. V tomto věku má příklad přátel velký vliv. Proto lze rodičům doporučit především to, aby se chovali tak, aby sami byli dítěti přáteli právě oni.

Jinak dětem hrozí, že je smete drogová lavina, která se valí republikou. „Tady jde všechno hrozně rychle. Ve světě byla vlna halucinogenů, pak heroinová vlna, kokainová a poté se znovu módní drogy vracely. Zároveň s módními trendy se společnost učila na drogy reagovat a rozvíjely se různé léčebné metody. V Česku do konce osmdesátých let byly drogy záležitostí uzavřeného okruhu lidí. Prakticky neexistoval ani černý trh. Ten nastoupil s velkou razancí v roce 1991. Pravdou je, že terapeuti a společnost vůbec na to nebyli připraveni. Dnes díky profesionalitě drogového trhu začínají narkotika užívat lidé prakticky ze všech sociálních vrstev,“ říká Jiří Presl z pražského centra Drop In, se kterým se mohli i Kopřivničtí setkat na besedě v někdejším klubu Nora.

Podle Presla není potřeba se nějak zvlášť znepokojovat, pokud potomek experimentuje s marihuanou, i když je to droga, která již má určitá rizika. „Ale v porovnání s ostatními drogami jsou ta rizika minimální a největším rizikem se zdá být její nelegálnost, tím spíše, že od nového roku bude její držení trestné. Diskutabilní je její legalizace, stejně tak otázka toho, zda by západní věda neměla začít s vývojem drogy, která by měla menší zdravotní rizika než alkohol, ale její psychotropní účinek by byl větší a byla by legální,“ míní Presl. Zároveň vyvrací i mýtus, že marihuana je startovací drogou pro užívání drog tvrdých. „Tahle pověra vznikla z prostého faktu. Všichni lidé, kteří se dostanou do léčeben kvůli závislosti na tvrdých drogách, uvádí, že začali kouřením marihuany, potom přešli na perník a skončili u opiátů. Nikdy se ale nedostaneme k lidem, kteří kouří marihuanu spoustu let a nikdy nezačnou brát nic jiného. Do této skupiny patří i mnozí dnešní mladí experimentátoři a drtivá většina z nich nikdy nebude mít s drogami žádné potíže,“ řekl Presl. Dodal, že s nějakým dramatickým zhoršením dnešního stavu už ale nepočítá. Člověku, který zjistí, že jeho dítě začalo brát drogy, se většinou zhroutí svět. Ve chvíli takového zděšení rodiče často začnou rychle situaci sami zachraňovat a napáchají tak spousty chyb, které celou situaci ještě zhorší. Nejrozumnější je podle psychologů se smířit s tím, že na drogovou závislost v domácí lékárničce léky nejsou. Je proto nutné vyhledat odborníka, který odhadne, jak je situace vážná a začne jí řešit. Očekávání, že hned na prvním sezení vznikne návod, jak dítě vyléčit, je velmi naivní.

Role rodičů je při léčbě narkomana důležitá, ale ti většinou přicházejí do poraden až v okamžiku, kdy bezúspěšně vyčerpali všechny vlastní metody odstranění závislosti. „Pravidelně při prvním kontaktu s rodiči slýchám: Už jsme udělali všechno, ale nic nepomohlo. Nikdo už doma nespí, v jednom kuse se hádáme, byt je rozkradený,“ říká šéf dosavadní meziresortní protidrogové komise Pavel Bém, který se drogovým závislostem věnuje v pražské nemocnici U Apolináře.

Podle Béma musí rodiče počítat s tím, že léčba narkomana bude trvat minimálně tak dlouho, jak dlouho závislost trvala. Přitom naděje na vyléčení není příliš velká a vše se může několikrát opakovat. Silná chuť na drogu totiž nikdy do konce života nepřejde, což znají i bývalí kuřáci a alkoholici. Žít se však i s touto chutí dá.

Deset základních rad pro rodiče, kteří se obávají, že jejich děti budou mít potíže s drogami či už je mají:

- Mluvte s dětmi o všech drogách včetně alkoholu a cigaret. Jen tak odbouráte mýty o tom, že „to patří k životu“ a že „všichni slavní berou drogy“. Výzkumy uvádějí, že v rodinách, které se stavějí k návykovým látkám otevřeně, ale striktně odmítavě a jejich užívánízakazují, je podstatně menší riziko drogového problému. Tento zákaz však nesmí zavánět fanatismem.

- Učte se poslouchat své děti. Neraďte zbytečně a netvařte se, jako byste vždy znali jedinou správnou odpověď.

- Pomozte svému dítěti nalézt a udržet sebedůvěru. Nedostatečná sebedůvěra je vysoce rizikový faktor při vzniku drogových problémů. Pomozte dítěti stanovit si reálné cíle, něco, čeho lze skutečně dosáhnout. Nesrovnávejte schopnosti svého dítěte s jinými. K základním mechanismům posilujícím sebevědomí patří pochvala.

- Pomozte dítěti svým vlastním životem vytvořit pevný hodnotový systém. Staňte se pozitivním příkladem v postojích vůči drogám včetně alkoholu a tabáku.

- Pomozte svému dítěti zvládat tlaky ze strany jeho vrstevníků. Potřeba příslušnosti ke skupině je neobyčejně silná. Je potřeba podporovat vývoj silných individualit. Podporujte pozitivní aktivity svého dítěte nejen finančně, ale i svým zájmem o ně.

- Pokud už ve vaší rodině vyvstane drogový problém, nepokoušejte se o domácí léčbu. Můžete víc pokazit než vylepšit. Snažte se spojit s pracovištěm, které má v tomto oboru dobrou pověst a získejte co nejvíce informací.

- Nevyčítejte nic sobě, ani závislému dítěti. Nic tím nezískáte, budete se jen víc trápit.

- Nedělejte ze závislosti nemoc. Závislý člověk většinou potřebuje získat pocit zodpovědnosti, jenže kategorie nemocného mu to nedovolí.

- Rodiče narkomana musí pochopit, že sebeobětování a prošlapávání cestiček celou situaci jen zhoršuje.

- Zcela krajním řešením, když je přítomnost narkomana v domácnosti již neúnosná, je vyhodit jej z domu. Jemu to nepomůže, ale zachrání to alespoň ostatní členy rodiny. Většina rodičů narkomanů je k tomuto kroku nakonec donucena, nechce-li aby byla vážně ohrožována jejich bezpečnost.

(použito knihy Drogová závislost Jiřího Presla a dalších pramenů)

Jak velké je množství drog větší než malé?

Zhruba před čtrnácti dny policisté dokončili návrh metodického pokynu, který - zvlášť pro jednotlivé drogy - říká, co ještě bude malé množství a co už ne. Novela zákona, která spojuje trestnost držení drog s pojmem „množství větší než malé“, začne platit od Nového roku.

Trestní stíhání bude od příštího roku riskovat ten, u koho policisté najdou více než:

- 0,3 g delta9-THC, což je složka obsažená v konopí. 0,3 g obsahuje zhruba dvacet cigaret - jointů
- 0,0005 g LSD
- 1,0 g MDMA, droga známá jako extáze
- 0,3 g heroinu
- 0,5 g kokainu
- 0,5 g amfetaminu nebo metamfetaminu

Podle náměstka ministra vnitra Jaroslava Kopřivy ještě není podoba metodického pokynu definitivní.

Některá telefonní čísla, kde lze žádat o pomoc

Linka důvěry Nový Jičín: 0656/704 111

Detoxikační a krizové centrum Ostrava: 069/612 25 33

Protialkoholní poradna Ostrava: 069/612 22 12

Podle zákona je lhostejné, zda holka vypadá starší a svlíká se sama

Diskotéka nebo house party, holka, která je tu sama a potřebuje doprovodit domů. Cestou se stane přesně to, na co oba myslíte. Ještě chvíli máš pocity supermana, ale pak najednou stojíš před soudem s hrozbou sazby od jednoho roku do osmi let vězení. Každý ví, že trestné je znásilnit holku, když se brání, křičí, škrábe... Ale když se svlíká sama?

Častým problémem trestního stíhání pohlavního zneužití jsou případy, kdy poškozené osoby vypadají zjevně starší a kdy se ani jako oběti trestného činu necítí. Na špatný odhad již doplatilo mnoho lidí, zmalovat se tak, aby vypadala na osmnáct, umí už v základní škole téměř každá holka.

Trestné činy sexuálního zneužití u mladých lidí ve věku těsně pod hranicí patnácti let, většinou neoznamují oběti činu, ale především rodiče. Práci policistů pak navíc velmi často komplikuje i to, že případy jsou kolikrát oznamovány nikoliv ve snaze ochránit oběť, ale snahou potrestat pachatele, vydírat pachatele nebo poškodit například rozvádějícího se partnera. „U řady oznámených zneužití děvčat v tomto věku se nakonec zjistí, že vše bylo vymyšleno. Výjimečné nejsou ani případy, kdy se taková dívčina na někoho naštve a zneužití si vymyslí jenom proto, aby mu ztrpčila život,“ uvedl vedoucí kopřivnického oddělení Policie České republiky major Josef Jeřábek.

Neméně často se stává, že pachatel zneužití je nezjistitelný - například v případě dětí na útěku nebo je záměrně utajován - rodinní příslušníci, klienti začínajících prostitutek a podobně.

Podle zákona je každý sexuální kontakt s partnerem mladším než patnáct let kvalifikován jako sexuální útok a pedofilie. Za spáchání trestného činu se přitom považuje jakýkoliv sexuální kontakt, tedy ne jen dokonaný pohlavní akt. Za znásilnění dívky do patnácti let má trestný zákon dokonce zvýšenou sazbu - nejméně pět let. Horní hranice je dvanáct let vězení.

Jak se vyhnout nepříjemným otázkám vyšetřovatelů a soudců je snadné. Pokud nemáte oba v kapse občanku, věnujte se raději dětským hrátkám, které nejsou trestné. Ptát se po občance, když už ruka šmátrá pod tričkem, už bývá pozdě. Do Evropy zatím nedorazily americké manýry, takže se kluk naštěstí zatím nemusí obávat dát spolužačce k narozeninám pusu, ale hry na maminku a tatínka či na doktory by se v určitém věku již neměly přehánět.

Mnohé případy, které jsou kvalifikovány jako znásilnění, jsou v podstatě nedorozuměním. Podle statistik dojde k šesti pokusům o znásilnění z deseti ještě v době, kdy je oběti méně než osmnáct let. Kluci si totiž nedovedou často správně vysvětlit, kdy je dívka skutečně odmítá a kdy se jen upejpá. Nejlépe však je vzít NE, jako že ne.

Podobné záležitosti, jako ty právě popsané, jsou jen prkotiny proti problémům, které jsou s prostitucí, na kterou se nabaluje celá řada trestných činů. Samotná prostituce sice není trestná, ale trestní zákon obsahuje paragrafy, které s prostitucí souvisí.

Například kuplířství je s provozováním prostituce nedílně spjato. Kuplířství přitom není ani tak obávaným činem, jako spíše nejvíce obcházeným paragrafem trestního zákona. Těžko někomu unikne množství erotických salonů, klubů, saun a dalších zařízení, které se rozhodně netají povahou nabízených služeb. Pozadu není ani Kopřivnice - i ta má svůj bordel, který se honosí názvem Noční klub Diana.

Obecným problémem, díky kterému nelze kuplířství prakticky stíhat, je neochota dívek poskytovat svědectví. Tato neochota je přitom vcelku pochopitelná, neboť svědčit znamená totéž, jako vystavit svůj život ohrožení nebo si alespoň přivodit těžkou újmu na zdraví. Četné dobrovolné organizace pomáhající ženám skončit s prostitucí a zbavit se parazitujících pasáků a dosáhnout jejich trestního postihu, pomáhají ženám především tím, že jim umožní „zmizet“ před možnou odplatou a najít novou identitu.

K tématu patří také otázka, co je mravnost a pornografie. Odpověď však na ni neexistuje. Zcela odlišné mohou být názory sexuologa, pediatra, psychologa, právníka či duchovního, protože každý se na problém dívá očima své profese. Trestným činem ohrožování mravnosti se však může mimo jiné rozumět vědomé zpřístupnění pornografie osobě mladší osmnácti let. Paragraf 205 trestního zákona tak může být uplatněn prakticky na všechny trafikanty v České republice, samozřejmě včetně kopřivnických.

Legrace se může lehce změnit v šikanu

Foto Krimi 5

Případy, kdy může jít na první pohled o dobrou legraci, se záhy mohou proměnit v páchání trestné činnosti - když se sranda promění v šikanu. Původně nevinný žert pak může mít vážné následky pro všechny zúčastněné. Tomu, kdo šikanuje, pokud již jeho věk překročil patnáct let, může šikana vynést pobyt za mřížemi. Oběti šikany jsou nezřídka dohnány až k pokusům o sebevraždu.

Odpověď na otázku, jak rozpoznat, kde končí legrace či klukovina, je poměrně snadná. Předně, k legraci nesmí být nikdo nucen. Každý, kdo si z někoho tropí žerty, by měl být ochoten totéž podstoupit sám. Není nic divného na tom, když se děti ve školách strkají, honí nebo perou a občas při tom utrží tvrdší ránu. Klukovina se však změní v šikanování, pokud je jeden z rváčů výrazně slabší, rány neoplácí a snaží se z bitky uniknout.

Svůj díl na šikanování však vždy nese i oběť. Pokud šikana naroste do větších rozměrů, může si za to ten, kdo je šikanován sám, protože se měl začít včas bránit. I pokud je oběť fyzicky slabší, nesmí dát najevo svou ustrašenost. Čím víc projeví slabost, tím horší věci je příště čekají. Děti by si měly uvědomit, že mají stejná práva jako dospělí lidé. Když ti si nafackují, skončí u soudu. Není žádný důvod pro to, že by si to děti měly nechat líbit. Se šikanou se setkávají i kopřivničtí policisté. „Záleží na tom, jaký je kontakt mezi pedagogickým personálem a sociálními pracovníky, kteří tuto oblast mají na starosti. Pokud případ šikanování zjistí rodiče, většinou se do nápravy pustí sami. Buď kontaktují učitele ve školách nebo se obrátí přímo na nás. Řada rodičů, jejichž děti se na šikanování spolužáků podílejí, si ale vůbec neuvědomuje, že jde o něco, co vybočuje z normálu. Kolikrát se setkáváme s tím, že rodiče se chovají ještě hůř,“ říká vedoucí kopřivnického oddělení Policie ČR major Josef Jeřábek.

Proti týrání dětí zřejmě neexistuje účinná zbraň, ale náznaky, že se tak děje, by lidé měli oznámit

Počátkem srpna vyvolala rozruch mezi lidmi zpráva v tisku o týrané sedmileté dívce ze Štramberku. Podobně jako v mnoha případech, kdy jsou děti oběťmi pedofilních zrůd, které se pohybují na svobodě, i tato dívka, jež skončila v novojičínské nemocnici s vážnými zraněními na jednotce intenzivní péče, nemusela trpět. Její otec byl již v minulosti za její týrání odsouzen k dvou a půl letému vězení. Když poprvé surově dceru zbil, byl jí teprve rok. Za týrání druhé dcery byla odsouzena také jeho manželka.

Děvče bylo umístěno do dětského domova, ale loni bylo vráceno zpět rodičům. Proti tomu přitom protestovali jak pracovníci dětského domova, tak sociální pracovníci. Znalci z oborů dětské psychologie a psychiatrie však měli jiný názor a vrácení dítěte rodičům doporučili. To si pak doma vytrpělo pravé peklo. Teprve ve chvíli, kdy si postěžovalo v obchodě, že ji otec surově zbil a bolí ji břicho, zavolaly prodavačky policii a holčička byla na poslední chvíli převezena do nemocnice, kde musela být operována.

Ne o všech případech týrání dětí se ovšem policie dozví. „Týrání svěřené osoby, tedy dětí, patří mezi velmi závažné trestné činy,“ říká vedoucí kopřivnického oddělení Policie České republiky major Josef Jeřábek. „Samozřejmě závažnosti tohoto činu odpovídají postihy podle trestního zákona, ale jak je vidět, lidi to neodradí,“ dodává Jeřábek.

Optimistou však není ani v tom, zda je možné týrání dětí nějak účinně zabránit. „Dělat prevenci, která těmto zločinům zamezí, je velmi obtížné. Je ovšem potřeba tyto delikty alespoň co nejdříve odhalit. Musí zde však spolupracovat více složek - policie je většinou až ta poslední. Usuzovat, že je dítě týráno, mohou už pracovníci škol nebo předškolních zařízení, ze změny chování dětí. Všímat by si svého okolí měli i ostatní lidé, sousedi a podobně. Volají nás také lékaři, kteří si při prohlídkách dětí všimnou modřin. V naprosté většině týrání se nejedná o jednorázovou záležitost, ale dítě je násilí vystaveno delší dobu, takže okolí může zareagovat,“ uvedl vedoucí místního policejního oddělení.

Rovněž samotné dítě může požádat o pomoc buď na lince důvěry nebo přímo policii na tísňové lince 158, která je dostupná zdarma ze všech veřejných telefonů.

Týrání dětí se dopouštějí především rodiče nebo lidé, kterým bylo dítě svěřeno a na jejichž péči jsou děti odkázány. Ti se pak podle trestního zákona dopouští týrání svěřené osoby, jak již bylo uvedeno. Týrání se však mohou dopustit i učitelé, pracovníci dětských táborů či vychovatelé. I cizí osoby však budou za mravnostní nebo násilný trestný čin spáchaný na dítěti potrestány.

Novelizace trestního zákona však podřadila do trestného činu i „nepřekažení trestného činu“ a „neoznámení trestného činu“. Podle těchto ustanovení může být stíhán každý, kdo se hodnověrným způsobem dozvěděl, že je trestný čin připravován, páchán nebo již byl spáchán. Z toho tedy plyne, že pokud si například učitelé všimnou, že s dítětem něco není v pořádku a neoznámí to, sami se vystavují trestnímu stíhání.

Fyzické a psychické týrání přitom není doménou jen některých kategorií obyvatel. Vedle rozvrácených rodin, kde rodiče navíc byli trestáni a často trpí sklony k alkoholismu, se tak může dít i v normálních domácnostech s dobrým materiálním zabezpečením.

- všímejte si kamarádů vašich dětí
- shledáte-li něco podivného, nebojte se za věcí jít
- netroufáte-li si sami do záležitosti vstoupit, obraťte se na sociální pracovníky, školu nebo policii: nejde o donášení, ale o lidský zájem a slušnost - a vlastně i o zákonnou povinnost

Přílohu připravil Tomáš Kosek

Poslední aktualizace: 05.01.2004 10:24